Ahoj, lidi! Tak jsem po delší době zase zpátky v blogu. A tentokrát historicky. Přes léto 2010 se toho stalo docela hodně, ale všechno překonal výjezd naší formace do Japonska. Byla to ta nejdelší cesta, kterou jsme během existence podnikli, a tak je jasný, že o ní musím podat zprávu, protože se mě na to docela dost lidí ptá a já vždycky řeknu: „Hele, já o tom píšu takovej blog, tak si to tam můžeš přečíst podrobněji!“

Ústně se totiž vždycky vzmůžu nejvíc na větu: Jo, bylo to tam dobrý! No, a pak dodám tu zmiňovanou první větu. No, a teď se začínají ty lidi ozývat a říkaj: Tak kdy už to napíšeš?

Ale já vždycky potřebuju, aby se to trochu usadilo. Ještě ke všemu jsem pomalej a taky línej. Nerad vypouštím něco jenom proto, aby to bylo. Tak teď to je konečně tady.

Tenhle výlet byl tak trochu jako běsnící pěsti v usazeném kalu. Nebo spíš ohromené oči v japonském sci-fi světě. Teď už je zase vidět na dno, tak můžu konečně začít. Mlácení do klávesnice je stejně dobrý jako hraní na kytaru nebo dlouhá chůze kolem řeky v San Piegu. Jde o to nebýt línej a vyrazit.

Jak to vzniklo? Asi takhle. Zařídil to Michal Thomes, kterej pořádá RFP a má rád, když se něco děje. Během toho pořádání se seznámil s jedním Francouzem, kterej má pod sebou několik  kapel ze země vycházejícího slunce a vozí je do Evropy. E-mailový slovo dalo e-mailový slovo, a tak se domluvil náš koncert s Detroit 7 v LMB, kterej taky proběhnul. Některý z vás tam možná byli. Bertrand, francouzskej týpek, o nás dostal přes Detroit 7 hodně dobrý reference a nadhodil možnost společný šňůry VF po Japonsku, kterou by zorganizovalo japonský Sony – vydavatelství Doping Panda, což je celkem dost slavná japonská parta, s kterou jsme měli celej tenhle výlet absolvovat.

V té chvíli se to zdálo jako dost dobrej fór, ale byla to realita. Odstartovalo to tak, že mi Michal prostě a jednoduše jednoho dne zavolal a položil zásadní otázku: Nechcete jet na pět koncertů do Japonska? Tak jsem řek, že jo, a všichni ostatní potom taky.

Kapitola č.1 – San Piego-Praha-Dubaj-Tokio

Je neděle 19. září. Stojíme na terminálu č. 1 a rveme do našich zavazadel merčík, kterej přivezl ředitel společně s náma Pítrsovou károu. Je na něm vidět, že by taky rád jel . Procestoval toho ve svým životě celkem dost, ale na tuhle cestu je bohužel jen šest míst. On, Dydla a brácha bohužel nejedou. Nebo spíš vlastně neletěj. Ekonomické možnosti a hlavně velikost společného tour busu znemožnily jejich nominaci. Možná že metodou kyselých hroznů můžu napsat to, že brácha by už stejně nedostal dovolenou a Dydla právě porodila čerstvého potomka, takže jedinej z nich tří, kdo by asi fakt mohl jet a nejede, je Ladis.

Sestava je tato: Mejla, Mejn, Pítrs, já, Martin-zvukař a samozřejmě šéf pro japonský záležitosti Michal Thomes. Čekaj nás tři hodiny na letišti, pak šest hodin cesty do Dubaje,  tři hodiny na letišti v Dubaji a nakonec deset hodin v letadle z Dubaje do Tokia. Stručně řečeno neuvěřitelnej megamrcas. Termín mrcas znamená v terminologii naší kapely toto:

Jde o přežívání nebo spíš zabíjení nudného časového úseku, ve kterém každá hodina vydá za tři hodiny v období, kdy se něco děje. Taky je to doba, kdy vzniká ponorka a jiný prudy. Je jasný, že megamrcas je úplný peklo. Jsou ale věci, který pomáhaj mrcasení přežít – například humor. A tak furt někdo hlásí nějaký jakoby trapný hlášky a my se skrz občasné záchvaty smíchu posunujeme do cíle nebo spíš do zábavného někam, kde bude něco dít.

Na konci týhle dlouhý cesty jsou japonský ostrovy, osmihodinovej časovej posun a hlavně absolutní hudební neznámo. No, a my v tom neznámu. Anglie, Polsko, Itálie, Německo, Holandsko a vlastně i Slovač. To jsou všechno cizí země, který jsme navštívili, hráli jsme tam a zvládli jsme to, takže určitý zkušenosti s neznámem máme, ale přesto určitý nervózní očekávání pociťuji, protože tohle bude přeci jenom trochu jinej – asijskej level.

Sleduju, jak naše nástroje mizí ve chřtánu leteckého systému. Moje kytara je poprvé obalena tvrdým kufrem, na kterém je nalepenej nápis FRAGILE. Vzhledem k tomu, co ten nástroj  vytrpěl, mi to přijde vtipný. Je to stejný, jako kdyby si Clint Eastwood najednou řek, že bude chodit na lifting. Ale kdo ví, třeba na něj chodí.

Oproti letadlu, kterým jsme letěli do Londýna, je stroj, kterým letíme teď, obří, ale stejně je vlastně malý. Borci, který si připlatili kačáky, se roztahujou vepředu, a my jsme zkroucený v nejlevnější třídě. Klasickej vzorec. Tady je to místo, kde se Marx nasral a napsal Kapitál. Tak to chodí, nejen na tak malým prostoru. Chacha. Po třech dnech by mohla vypuknout revoluce. Naštěstí je před každým v opěradle sedadla zabudovaný display a na něm se dá pustit film, hrát hra, poslouchat hudba nebo se člověk může kochat tím, jak ubíhá cesta na mapě. Tím pádem první část utíká celkem rychle a my dorážíme do Dubaje.

Vylézáme rozlámaný z klimatizovaného letadla a skrz čtyřicetistupňový vedro probíháme do klimatizovaného autobusu, kterej nás dováží do klimatizovaný haly, kde se potloukají zástupci všech národů žijích na týhle planetě. Některý z těch zástupců spí na speciálních spacích sedačkách a nevědí o tom, že si sedám přímo proti nim na zem a hodlám přebít čas nikoli spánkem, ale mlácením do klávesnice.

Jenže v tu chvíli zjišťuji, že jsem si zapomněl nabíječku do notebooku, a tím pádem je můj plán nenápadného písemného sběru v troskách. Vždycky něco zapomenu. Vybitý noťas je mi úplně naprd. Akorát ho vždycky musím při odbavovací kontrole vytáhnout z báglu skrz změť našich CD.

Po čtyřhodinovým čekání a poflakování se po hale odlétáme konečně z Dubaje. A já celou cestu nevěřícně sleduju červenou čáru na mapě světa – je to naše cesta, která ubíhá vlastně  neuvěřitelně rychle. Ale pravda je taky ta, že sedět deset hodin v kuse je dost vopruz. Cesta na záchod je pohybový orgasmus. Předstírám další tři potřeby a je mi úplně jedno, že musím snášet směs chápavých i podezřívavých pohledů. Prostata? Onanie? Instalace pronesené výbušniny? Ne, vole, jen nekonečný zasraný sezení. Pardon. Nakonec se mi daří nějakým zázrakem alespoň na hodinu usnout.

Pravou ruku si nějakým nedopatřením kroutím do škodlivého pletence a výsledkem je to, že ji po probuzení od zápěstí ke konečkům prstů necítím. Trvá to tři dny, než zase přijde úplně k sobě. Je klika, že je to pravačka – tou do kytary jenom mlátím, ale je to stejně divnej pocit.

Přistání v Tokiu je vysvobození. Japonský úředník mě propálí nekompromisním pohledem, pak se uctivě ukloní a neguje svůj předchozí pohled úsměvem plným pozitivní energie. Razítkem ze mě vytváří cca desetidenního zajatce japonských ostrovů. Půl hodiny nemůžeme najít tour manažera Doping Panda. Michala Thomese dokonce vyhlašuje letištní rozhlas: Mistr Thomesan! Mistr Thomesan!

Nakonec přichází Jenei – tour manažer Doping Panda – a od týhle chvíle jede všechno na běžícím pásu, ze kterého nejdřív sundáváme bágly a kytary. Nic se neztratilo. Nekompromisní japonskej organizační stroj se rozjíždí a zastavuje se až za devět dní na tom samým místě – na letišti v Tokiu. Celou dobu všechno platí tak, jak je to napsaný, v nejhorším případě „jenom" domluvený. Když se řekne ve tři, tak je to prostě nejpozději ve tři a přes to nejede šinkanzen. Jsme na začátku, dobrodružství začíná. Je to tady!

Musím se štípnout do ruky. Ty, vole, my tady fakt jsme a ještě ke všemu tady budeme hrát!

Jenei nás vyhazuje před hotelem ve čtvrti Akasaka. Klub, ve kterým budeme druhej den hrát, je vzdálenej asi pět set metrů. Ideální ubytovací flek. Hotel je moc dobrej a má vlastně jen jedinou vadu na kráse. Na pokoji  je všechno zmenšený. Japonci jsou malý a ještě ke všemu musejí šetřit místem. To je pro průměrně vysokého Evropana lehce problémová kombinace.

Vzpomínám si na hlášku o fotbalistovi Georgie Bestovi, že to byl borec, kterej dokázal obejít čtyři hráče v prostoru telefonní budky. Kdyby hrál v Japonsku, tak by v popisu jeho herních schopností nahradila telefonní budku koupelna. Časový posun to zařídil tak, že je osm večer, a tak využíváme situace a vyrážíme do ulic.

Na naše poměry je pořád celkem vedro a hlavně vlhko. Nakonec končíme v jakémsi podniku na večeři. Hrdinou večera je Michal Thomes, kterej si na základě obrázku a japonskejch klikyháků objednává jídlo, na který se evidentně těší. Když pak obsluhující Japonec přináší uřízlý prasečí nohy, už se zdaleka tak netěší. Nakonec se ještě pocintá a je z toho úplně hotovej. Náladu mu spravuje japonský pivo Asahi, který si dáváme v baru těsně vedle hotelu, a pak už jdem spát.

Druhý den ráno se motáme celej den po Tokiu. Obrovský město, obrovský metro, obrovský všechno. Mezi tím vším kmitají malý Japonci. Máme šanci vsáknout nepatrný kousíček toho všeho. Postupně se klasicky rozpadáme na několik skupin a nakonec končíme ve dvou s Pítrsem u tokijského královského paláce. Všude jsou policajti, ostřelovači a taky filmařský štáby – francouzská státní návštěva je zřejmě velká událost. Slunce pálí, vlhko vlhčí. Jsme uchozený a zpocený. Padáme zpátky do metra.

Blíží se zvukovka, a tak se vracíme na hotel, před kterej paradoxně přijíždí tour bus. Je to celkem vtipný – klub je za rohem. Je za rohem a je fakt hodně dobrej, design, aparatura, světla, zázemí, nic není slabým místem. Akorát bar mně přijde nějakej malej a vlastně působí dojmem, že tam vůbec nepatří. Na to, proč to tak je, přijdu až za pár hodin. Koncert je předem vyprodaný, má dorazit 1500 lidí. Bude to největší koncert celý šňůry, kterou Doping Panda pojmenovali celkem jasně: SUMMIT TOUR.

Nejdřív zvučej Japonci a trvá jim to fakt dlouho. Všechno šéfuje zpěvák  a kytarista Yutaka. Furt není spokojenej s výsledným soundem. Pak jdeme na řadu my a i přes to, že hrajem na cizí aparát, jsme připravený docela brzy. Do klubu proniká masa lidí. Na to, kolik jich je, panuje neuvěřitelný ticho. Je to vlastně tak, že si chci zkrátit cestu sálem v domnění, že tam nikdo není, otevřu dveře a koukám na stovky Japonců a Japonek, který si mezi sebou špitaj jako v divadle. Do naší šatny přichází Sampei – velká hlava japonského Sony, a přeje nám hodně štěstí. Je to sympaťák, díky kterýmu zvládám výslovnost šesti japonských krátkých vět, který hodlám vypustit do lidí v rámci omezené komunikace. Ukazuje se to jako hodně dobrej tah. Nastupujeme.

Kombanwa!

Ledy se prolamujou. Dobrej koncertní poznatek číslo jedna – předkapela zajímá všechny. Bar nezajímá nikoho. Intenzivní asijská pozornost sílí a ledy již roztály. Přijde mi, že se všichni pod náma pohybujou, ale je na tom něco zvláštního. Pak mi to dochází: všichni mají černý vlasy a podobně tančí. Na konci našeho setu už je to fakt dobrý. Škoda, že musíme končit – závěrečná odezva je super.

Domo arigato-sajonara!

Nastupujou Doping Panda a my z balkonu vnímáme konečně ten pravej japonskej kotel na hlavní hvězdu. Naživo jsou mnohem tvrdší. Zpívaj buď japonsky, nebo anglicky. V některých písničkách je sloka japonsky a refrén anglicky. Objevujou se Detroit 7, a tak se plácáme radostně po zádech a chrlíme chatrnou angličtinou zdravicí věty.

Dole pod námi to jede. Lidi tančej a zpívaj. Pozoruju zvláštní pařící prvek. X lidí se chytne v kole za ruce, pak se z ničeho nic rozeběhnou proti sobě, v plný rychlosti do sebe narazí a pak popadaj rozházený po zemi. Okamžitě vstanou a jedou dál. Při poslechu nahrávek týhle party na youtube a vlastně i na zvukovce, jsem dospěl k závěru, že asi  nebudu jejich  úplně největší fanoušek, ale během tokijského koncertu měním názor a během dalších jsme už všichni do jednoho infikováni jejich melodikou. Těsně před koncem daj pauzu a přichází hodně zvláštní věc, kterou  nečekáme.

Doping Panda to zasekávaj a zpěvák Yutaka má strašně dlouhej projev, kterej trvá nejmíň pět minut. Stojíme s Michalem Thomesem nahoře na balkóně a nerozumíme ani slovo. No vlastně rozumíme dvěma spojením – Vypsaná fiXa a Rock for People. Leader Doping Panda chrlí do lidí pro nás záhadné informace a ti lidé na to úplně stejně reagují: krátký smích – všichni, dlouhý smích – celej klub, obdivné zahučení (samozřejmě při vylovení spojení Vypsaná fiXa... hehe) – všechno všichni ve stejnou dobu  a stejně dlouho. Žádnej individuální  v davu schovaný řvoun, který by narušil tuto chvíli výkřikem: Hobluj! nebo Nekecej a hraj!, se nevyskytuje. Yutaka mluví a mluví. Zbytek VF je rozptýlenej po sále. Najednou celej dav otáčí hlavu směrem ke mně a k Michalovi a spouští brutální ovace, který vrcholej poděkováním v naší řeči. Zní to asi takhle:

Díííígujííííííí!!!

Je to pro nás dost překvapující a my nevíme, co vlastně máme dělat, tak se šklebíme jako vampíři a lehce přiblble se ukláníme, ale v podstatě je to velice milá a tak trochu dojemná situace.

V naší historii se nám tohle stalo vlastně jenom jednou, když jsme hráli s Therapy a jejich basák nám v půlce koncertu poděkoval irským způsobem.

Hrála tady před náma kapela Vypsaná fiXa a předvedla pořádnej rokenrol českejch hochů, vůbec se s tím nesrali a nám se to líbilo, tak jim děkujeme a doufáme, že si s náma daj po koncertě pivo! V tu chvíli jsem stál zpocenej v kotli a měl jsem fakt radost. To pivo jsem pak nedal, protože jsem tenkrát neměl odvahu a nechal jsem to vyhnít, i když na mě jejich zpěvák mával nedopitým lahváčem. Tak nějak jsem cejtil, že mi to v tu chvíli už úplně stačí ke štěstí, no a taky jsem se styděl za svoji chatrnou angličtinu.

Zpátky do Japanu.

Nechci se už dál opakovat: Yutaka má pak následně  tyhle projevy i v dalších městech a vždycky si najde místo, kde se v klubu vyskytujeme, a vždycky na nás lidi křičej děkuji s japonským přízvukem. Je to od něj pěkný. Určitě i díky tomu taky prodáváme skoro celej merčík. A v závěru si z toho můžeme vypůjčit prachy, protože Japonsko je strašně drahý a na konci už nikdo nemá žádný peníze.

Jediný, co mi nejde do hlavy, co tam všechno o nás říká, protože vždycky mluví vážně dlouho a vypadá to, že zná podrobně naše životopisy a klíčová místa našich existencí na této planetě. Michal Thomes to po tokijském koncertu zjištuje od Sampeie. A když se ptám, co tam teda jako ten Yutaka řeší, tak mi odpovídá: No, že jste docela dobrá kapela. Zbytek už je o mně, že jsem nejlepší šéf obřího festivalu, že jsem z celý naší výpravy nejhezčí, nejchytřejší a nejsilnější a tak!

V Japonsku totiž hrajeme takovou hru. Kdo řekne nějakou hlášku, kterou většina označí za trapnou – alias kloboukovou, tak musí nosit klobouk, který si Mejla koupil v japonským Vše za sto jenů, až do chvíle, než ho někdo přebije ještě trapnější hláškou.

Po koncertě jsme chvíli v šatně s Doping Panda a Detroit 7 a pak jdeme na hotel. Je ale hrozně málo hodin, což je způsobený koncertním systémem, kterej je i pak v následných dnech podobnej.

Koncerty v Japonsku začínaj brzy – mezi 18. a 19. hodinou. Japonci se shromážděj před klubem. Spousta jich má kolem krku ručníky, to jsem nikde neviděl. Ručníkama si později utíraj pot vzniklý z pohybové pařby pod kapelou. Japonské kapely mají dokonce ručníky jako součást svého merčíku – to je vtipný a inspirativní: ručníky nás z toho vytáhnou! :))

Klub se otevře, Japonci do něj vniknou, chovaj se velice tiše a čekaj, až to začne. Všechno vždycky začne tak, jak je to napsaný. Žádný posouvání začátku za účelem finanční ždímačky, aby lidi utratili kačky – nebo vlastně jeny – na baru. Na bar totiž skoro nikdo nechodí, v podstatě je to klubová dekorace. Chodili jsme tam jen my. V místních klubech se taky na prachy z barů vůbec nehraje, jakmile akce skončí, tak všichni lidi mizejí pryč. Maximálně si cestou koupí něco u stolu s merčíkem. Kdo se zdržuje na místě, tak je velice slušně, ale taky velice důrazně poslán pryč. Během koncertu nikdo neodchází – jedině na záchod, a to velmi málo. Asi to prostě není slušný. Je to každopádně trochu  jinej systém než tady. Nejsem zastánce ani odpůrcem, holt jiná země – jiný mrav. A tak cizinci nezbývá nic jiného, než to respektovat. Jo, a taky panuje nekompromisní zákaz kouření. Ale kdo ví, třeba se už všichni něčím nastřelí doma a tohle už je jen následnej  průběh, kterej respektuje, ale zároveň obchází společenská pravidla vytvořená předchozími generacemi – hehe. Ale pravda bude asi ta, že ta hlavní droga, kterou si lidi odnášej, je prostě hudba. O tu přeci na začátku šlo! Japonskej hudební průmysl je druhej nejsilnější na světě, takže to možná bude pravda (jako že tam vostře fetujou hluk, melodie atd.). Těžko to po deseti dnech a pár koncertech hodnotit, píšu jen to, co jsem zažil v tomhle krátkém časovém úseku. Delší pobyt by samozřejmě vedl k objevení dalších souvislostí.

Zbývající část večera si užíváme v nočním Tokiu. Jsme nadšený. Vrcholem všeho je setkání se skupinkou Japonců, kteří byli na koncertě a ječí na ulici, jako kdybychom byli Beatles. Daň za noční radost se musí zaplatit druhý den. Jedeme přes celej ostrov Honšú do Kjóta a jedeme celej den. Schoulenej ve šneku na sedadle pro Japonce zase někam cestuju. Je to mrcas, ale díky okolní krajině to není tak strašný a nakonec to vlastně uteče docela rychle. Ale vzhledem k tomu, že je to už asi třetí den na cestě, tak trochu cejtím krizi. V polovině cesty zastavujeme na benzínce, vylejzám z našeho klimatizovaného dopravního prostředku a zjišťuji, že dusno a vlhkost vzduchu jsou šílený. Místní jsou na to zvyklí, ale já jsem za tři minuty úplně mokrej. Objevuju obří zvlhčovač vzduchu – z trubek je rozprašována voda, nebo spíš mlha. Stojím pod nima a nechávám na sebe klesat kapky. Pítrs s Mejnem stojej na vyhlídce a fotěj. Vidím je rozmazaně, protože mi kapičky dopadají do očního zákoutí. V dálce je Fudžijama. Kolem chodí Japonci a já si říkám: Ty jo, kde to jsem?

Kdybych tu otázku nechal postupovat myslí dál a stále ji opakoval, možná bych zahlédnul plot ohraničující oblast extrémního šílenství v mojí hlavě. No a to nechci, tak si kupuju rohlík s chobotnicí a rytmicky ho žvejkám a nakonec polykám. Chutná to divně, ale stojí to na naše prachy skoro kilo, a tak jsem rozhodnutej, že to prostě sním. Kolem prochází Mejla se stejným rohlíkem a říká:

Za tmy dojíždíme do Kjóta. Jsme v cíli. Hotel je stejnej jako ten v Tokiu a i ty další dva budou taky stejný, takže to nemá cenu znova popisovat. Všichni jsou jetý, protože dlouho jeli – my i Doping Panda team. Dáváme s Pítrsem sprchu a pak všichni vyrážíme na večeři na nějaký ty chobotnice a další mořský potvory. Máme štěstí a vybíráme hodně dobrou restauraci. A taky hodně dobrý a zároveň docela levný  jídlo. Japonský dědeček, který tam sedí s námi, dovysvětluje detaily japonského stolování. Asi jsme spáchali opravdu triviální chyby. Tváří se odhodlaně jako kamikadze, tak okamžitě plníme jeho pokyny.

Někoho večeře nakopne a někoho posílá spát do hotelu. Nakonec do města vyrážíme ve složení mistr Thomesan, Pítrs, Mejn a Mejla a já. Takže stačilo napsat, že se Martin přežral a šel spát na hotel... Hehe – jenže to není tak jednoduchý, protože naše výprava se začíná lehce tříštit.

Jdeme městem a začíná klasickej průběh nebo spíš boj o šéfa udávání směru a toho, kam půjdeme. Vede ho mistr Thomesan s Mejlou. Každou chvíli se střídají ve vedení a razantní chůzí určují směřování naší skupiny, který ostentativně napadá ten, co první nejde. Pítrs si z toho dělá furt prdel a Mejňák hlásí hlášky na Mejlu a popisuje boj o šéfovství, jako kdyby to bylo finále Ligy mistrů.

Snažím se udržet v balíku. Jsem outsider skupinových procházek, protože kdybych se ztratil, tak jsem vyřízenej.  Nakonec vítězí Thomesan a Mejla mizí spát na hotel, protože bídný zbytek výpravy následuje v jednu chvíli organizátora celý výpravy. Na druhou stranu je pravda, že Mejla má celkem dobrý orientační smysl a možná by se pod jeho vedením nestalo to, co se stane za chvíli.

Chodíme městem jako mimozemšťani a vrcholem naší vjemové exkurze  je kuličková herna. V Japanu jsou zakázaný výherní automaty na prachy, tak Japonci vyhrávají kuličky, kterýma pak údajně někde můžou platit. Hrozně to v ní hučí, a tak není slyšet vlastního slova. Přišpendlený jedinci různého věku, pohlaví i společenského zařazení zhypnotizovaně sledujou pohybující se kuličky v blikajících stvůrách. Tohle asi funguje všude.

O pár bloků dál stojí starý chrámy – klidový zóny v mumraji (nebo možná v samumraji) – je tu ticho a klid. Jak už jsem psal, je tu prostě málo místa, a tak holt nikdo neřeší, že něco z dávný minulosti stojí vedle moderní budovy. Chvíli postojíme a nabíráme směr hotel. Všichni věříme týpkovi, který by v indiánským světě nosil jméno Neomylný kompas nebo, aby to bylo stylový, Vracející se Goro.

Jenže v nočním Kjótu vypadají všechny ulice stejně (a klikyháky zobrazující názvy taky), a tak se těsně před hotelem zamotáváme a tak trochu ztrácíme. Mistr Thomesan přestává na chvíli věřit svýmu vlastnímu vítěznýmu instinktu a začíná se vyptávat místních jedinců, u kterých vítězí slušnost a touha pomoci nad tím, že nevědí, kam vlastně chceme.  Tím pádem nás odvádějí dál od hotelu. Nakonec se po hodině a půl domotáváme před hotel a padáme do postelí. Sleduju v televizi ujetou reality show: parta Japonek chytá na lodi mořský příšery a pak je okamžitě labužnicky pojídá. Divák sleduje  zápas miniaturní Asiatky s obřím tuňákem – zřejmě se jedná o vědecký tým.

Další den vyrážíme do klubu. Byl založen v roce 1974 a je malej, dřevěnej a útulnej. Na stěnách visí ručně malovaný plakáty ze sedmdesátých a osmdesátých let. Úplnej protipól moderního klubu v Tokiu. Ale to, že je to protipól, není rozhodně špatně. Necháváme v klubu zvučit Doping Pandu a vyrážíme do obrovského parku či zahrady, v jejímž centru se nachází prastarej královskej palác, ze kterého se kdysi dávno řídilo celý Japonsko. Pak se centrum moci přesunulo do Tokia. To jen, aby to nevypadalo, že co město, to královský palác. Bohužel je tento palác stejně jako ten tokijský zavřený. A ještě ke všemu spouští Pítrs poplašňák, kterej rozmetá klid a mír celého prostoru. Pítrs totiž přeskakuje příkop kolem hradeb a tam je samozřejmě (jsme Japonsku) fotobuňka, která jeho fotománii netoleruje. Trvá strašně dlouho, než se ten poplašňák vypne. Technika vládne všemu.

To je zajímavý, jak tady všude zpívaj ptáci, a přitom žádný nejsou vidět. To bude asi nějakej speciální druh, který žije uvnitř stromů, říká s obdivným tónem Thomesan.

Speciálni druh jsi ty, ale že jsi to ty, tak ti jednoho ukážu. Támhle zrovna jeden sedí, ukazuje Mejla do větví nejbližšího stromu.

Všichni zvedneme hlavy a koukáme na ptáka, ale radši bysme je asi měli sklopit, protože na kmeni stromu je přimontovaný reprák.

Třeba vysedí malý sluchátka, doráží Mejla Thomesana za cílem narušení jeho vůdcovského charismatu.

Technika vládne všemu a času je málo. Japonec uštvaný pracovním procesem dostane v parku prostě vždy plné energetické menu a zrelaxovaný spokojeně odchází. Ale i tak zde dochází k sebevraždám z přepracování.

Natáčíme před bránou paláce zdravicí spot pro potenciální slovenské fanoušky a jdeme zpátky do klubu. Nazvučíme a za chvíli je klub narvaný k prasknutí. Nechápu, jak se mohlo do tak malého prostoru nacpat tolik lidí, ale je to tak. Počítám to ze schodiště, po kterém přicházíme ze šatny, která je vlastně Na půdě, a vychází mi neuvěřitelná číslovka.

Otáčím se na Mejna: Ty vole, tady je pětikilčák, chápeš to?

Jdu si ještě doladit kytaru a jdeme na to. Bohužel, když si dám kabel do ladičky, tak si omylem přepínám svůj neomylný přístroj o půl tónu mimo stabilní ladění a samozřejmě o tom nevím. Začínáme a všechno je úplně mimo, ale nikdo neví, kdo to mimo způsobuje. Já zpívám podle svý vlastně dobře naladěný kytary úplně v jiný tónině než ostatní, který jsou naladěný taky dobře, ale bohužel jinak dobře než já. Hrajeme Sirény, Mejn se okamžitě začne sápat po ladičce, ale zmateně krčí rameny, jako že on je v pohodě. Mejla se ke mně přitočí a řve mi do ucha: Seš to ty!

Mezitím se Sirény mění v prapodivnej zvukovej chuchvalec, který končí apokalyptickým noiseovým smažákem. Studenej pot kapající na blikající diody mojí ladičky signalizuje stresovou fázi. Naše štěstí je to, že jediný dva lidi, co znají správnou verzi, jsou Michal Thomes a Martin za zvukovým pultem. Ten taky  po koncertě přichází se smíchem a říká:

Od druhý písničky jsme už v pohodě a ukazuje se i to, že všechno zlý je k něčemu dobrý, protože díky tomu, že já ladím, nasazuje Mejn Otužilce, který bysme asi v Japanu nikdy nehráli. Japonci na to strašně dobře zareagujou a my zjišťujeme, že se jim spíš líbí tenhle typ písní. Prostě ne úplně ty nejrychlejší, spíš jakoby houpavý. Přizpůsobujeme tomu náš program a vytahujeme z rukávu nečekaný triumfy. A odezva je ještě lepší než v Tokiu. Končíme. Drápeme se podél zdi kolem lidí, který nás plácaj a podávaj nám ruce. Regulérní zalamování! Asiati s Evropanama jsou kámoši a mají se rádi. Doping Panda uznale tleskaj a jdou smáznout klub. Je to ostatně jejich nebe, který jsme si na chvíli půjčili.

V klubu je strašný vedro, a tak drobná Japonka – asistentka pořadatele – vždycky otevře dveře, mává obrovskou deskou a vhání dovnitř lepší vzduch. Technika nikde, je to přeci jenom starší klub. Kdyby ho založili v roce 1984, tak by to už samozřejmě dělal robot. Pítrs ji jde na chvíli vystřídat a je to asi první  Evropan, který to tam dělá. Drží se dlouho. Lidi tančí, občas se lehkej závan vzduchu dostane až ke mně. Nakonec toho Pítrs nechává, stoupne si zpátky vedle mě, usmívá se jakoby nic a skrz koutek procedí směrem k mýmu uchu:

Jdeme ven před klub na improvizovaný bar, ke kterému jako vždycky nikdo nechodí. Najednou ven vynášej zkolabovanou Japonku, která se po chvíli probírá, pak se postaví, zhluboka dýchá a nakonec jde zpátky do klubu. Je to taková zvláštní situace. Něco mi na tom nesedí a Pítrs to docela odhaluje:

Po koncertě prodáváme spoustu cédeček a stiskneme spoustu japonskejch končetin. Dávám jednomu týpkovi naše cd jako dárek a on se úplně roztřese dojetím. Je to stejná intenzita, jako bych u nás tady dal někomu po koncertě nový auto (třeba naši dodávku – cheche.)

Pak už rychle nakládáme aparát, sedáme společně s Doping Panda teamem do tourbusu a jedeme rovnou do Kobé, který je vzdálený cca 70 kiláků. Je to fakt dobře naplánovaný. Je totiž opět celkem málo hodin a zejtra budeme mít k dispozici skoro celý den a nebudeme muset cestovat. Kobé je přístavní město a hotel je kousek od moře.

Po ubytování v nás začne pracovat nějaká vstřebaná asijská energie či co, a tak vyrážíme s Pítrsem a s Michalem na jeden drink. Procházíme se po bulváru přístavního města Kobé. Zažili jsme noční Tokio, bloudili jsme po nočním Kjótu. A teď toužíme po nějakým dobrým baru v tomhle městě, kde bysme mohli strávit zbytek večera, kde bysme mohli poslouchat muziku a kde bysme hlavně mohli kecat, protože už jsme za půlkou naší cesty. A hlavně taky proto, že jsme našláplý po dobrým koncertě v Kjótu a ještě se nám prostě nechce jít spát. Určitě všichni znáte ten moment, kdy člověk cítí, že svět je docela dobrý místo, který se dá ještě vylepšit nějakou hodně dobrou  (v horším případě reprodukovanou) hudbou. V lepším případě k tomu sloužíme samozřejmě my.

Nejdřív vpadáme do jednoho podniku, kde je nám naznačeno, že si maximálně můžeme dát jedno pivo, protože se bude za chvíli zavírat. Je tam jen obsluha a dva nalitý Japonci, jeden víc a druhý míň. Nakonec se rozhodujeme, že si jedno dáme. Nejsme ani v půlce sklenice, když do hospy vletí rozvzteklenej  klasickej komiksovej yakuzák v dobře padnoucím obleku s hnědorezavou hřívou, kterej táhne za ruku brečící holku – evidentně prostitutku  (v Kobé jich je plno, přístavní město má zřejmě svoje klasický vzorce i tady) a vrhá se na víc vožralýho Japonce. Ten míň vožralej chce bránit svýho kámoše, ale yakuzák ho nekompromisním kopem vymetá ven z podniku. Do toho jeho kopu začíná obsluha řvát  a gestikulovat  na celou tuhle partu. Na povrchu tak hodná Asie se rychlostí blesku totálně mění. Vzpomínám si na dědovu knížku Válka v Pacifiku. Japonský vojáci vybíhají ze zákopu, nic je nemůže zastavit a řvou:

Jako druhou asociaci vyhodí mozek řezačku z filmu Kill Bill.

Yakuzák drží pod krkem zbylýho nachcance a ukazuje na ubrečenou holku. Kulomet japonskejch slov připomíná mistra světa v rychlým mluvení na extázi. Čekám, že v příští vteřině vytáhne kvér a vodbouchne ho. Pak se celá situace jakoby pohybově vyklidní a všichni na sebe už jenom řvou. To řvaní je fakt krutý. Nechápu, kde se v tak útlých tělech berou tak hluboké agresivní tóny. Zřejmě jde o nějaký finanční problémy při platbě za erotiku. Jo, jo, přístavní města jsou vostrý. Využíváme situace a padáme nenápadně pryč, šéf podniku se na nás i přes totální chaos, řvaní a napětí usměje a nasadí:

Těžko říct, jak to tam vlastně nakonec dopadlo.

Potloukáme se po městě a vypadá to, že už to zabalíme, ale pak máme štěstí a nacházíme přesně to, co hledáme. Minibar s obřím projektorem, na stěně se střídaj japonský party jedna za druhou. Sympatickej  barman a sympatickej jedinej host, s kterým kecáme o japonskejch kapelách, který hrajou na stěně.

Postupem času se kvalita účinkujících zacykluje a zhoršuje a my zjištujeme, že v Japanu stejně jako u nás hraje spousta blivajzů. Jedna kapela jako druhá.  Stajling jako kráva, boy (i girl) bandy se slunečníma brýlema hrajou na elektrický kytary totální vykrádačku a dělaj, jak je to baví. Kvalitní kvalitně zabalený výrobky. Ve finále už mám pocit, že se dívám na nějakej místní špatnej Startrek. Ale jinak je to pěknej, pohodovej a vtipnej zbytek večera. Yakuza nikde. Dáváme tři dlouhý kecací piva, sežereme křupky, který nám koupil jedinej host toho podniku Mišihara, a jdeme na hotel.

Kecací pivo má svoji poetiku.

Druhej den začíná klasickým chodícím výletem po Kobé. Jdeme k moři, to je jasný. Čekám pláž s rytmickým příbojem, ale vítají nás doky. Lodě se houpají na hladině. Racci vybírají z plovoucího bordelu potravu. Nakonec se dostáváme ke kamennýmu molu, který je vlastně takovým náměstím u moře. V dálce je otevřený moře. Lehám si na lavičku a dobíjím tělo sluncem přes zavřený víčka.

Před cca deseti lety postihlo tohle město zemětřesení a v přístavu je pomník na památku obětí týhle blbý události, kterej je vytvořenej tak, že je tam prostě nechaná část toho zničeného přístavu a kolem jsou na sloupech pověšený velký fotky toho, jak to vypadalo v celým městě den nebo týden po té. Zvláštní vjem. Nakonec vyjíždíme rychlovýtahem na obrovskou televizní věž, která stojí o kousek dál, a koukáme na město seshora. To je to místo, kde si tak nějak uvědomujeme, jak je to celkem průměrný japonský město doopravdy velký a jak moc to sahá do oblohy. Tak trochu z toho jde respekt smíchaný s nenápadnou hrůzou. Přemýšlím o tom, co by se stalo, kdyby Němci s Japoncema vyhráli druhou světovou.

Pak se ještě chvíli brouzdáme městem a mimochodem  objevujeme omšelou budovu s nápisem Čedok. V souvislosti s naší zemí jsem čekal billboard s Čáslavskou na bradlech a místo toho tohle. Hehe. Pak už je to stejný. Hotel, zvukovka, klub a koncert. Klub je asi tak stejně velkej jako v Kjótu, ale má úplně jinej design. Industrial, černá barva smíchaná lesklým kovem. Žádnej humus, všechno vypíglovaný a samozřejmě precizně fungující. Doráží přes pět set Japonců, jdeme na to a odehráváme výbornej set. Využíváme všechny poznatky o japonským publiku, který jsme vstřebali během dvou předchozích koncertů, a nestane se nic, co by nám nějak mohlo uškodit. Žádný přepnutý ladičky, prasklý struny nebo tak něco. Důkazem je rekord v prodaných CD. Prodalo se neuvěřitelných 54 kusů! Každej desátej Japonec, co dorazil, si koupil naši desku, i když nám nerozuměl ani slovo!

Když skončí Doping Panda, tak se domlouvá sbratřovací večírek. Začíná v hotelový restauraci, která je zamluvená jen pro nás. No a tam definitivně padají komunikační zábrany. Dobrý jídlo a hlavně silný pivo Asahi uvolňuje atmosféru. Všichni začínají čím dál tím víc řvát, smát se a všichni si samozřejmě čím dál tím víc rozumějí. Mám pocit, že už jsme tady nejmíň pošestý a Doping Panda jsou letitý kámoši. My toho o jejich zemi víme víc než oni o naší. Není to zas tak těžká vědomostní výhra. Týpci totiž znají jenom Pavla Nedvěda. Výhybkou do totální pařby je okamžik, kdy nás Japonci vyzvou, abychom ze svýho spolku vybrali toho nejsilnějšího, a ten že si dá páku s nejsilnějším z nich. Je to prostě jejich místní zvyk. Nejsilnější z nich je temnej, uzavřenej svalovec, basák Toro. Nasazujeme Thomesana, ale vypadá to, že proti sebevědomýmu Japončíkovi moc šancí nemá. Registruju mezi asijskejma klukama úšklebky, který překládám asi takhle:

Jenže to, co následuje, překvapí všechny a nejvíc ty jejich šklebiče. Po obrovským boji pokládá Thomesan s naběhlejma žílama Japoncovu pazouru na stůl a českej vítěznej řev přehlušuje extrémní šílenství chrlený japonskejma hlasivkama do chvíle doteku basákovejch kloubů se stolem. Thomesan se v japonskejch očí stává definitivním bohem a slaví osobní Nagano.

Doping Panda team okamžitě převádí řeč jinam. Místní tradice proběhla a vzhledem k porážce se její výsledek odkládá do temných dějin, o kterých se nemluví.

Večírek se přesouvá do přilehlého baru. Tam to začne lítat. Další pivčáky, saké a fiktivní  nejlepší herec A. Další tlumočí všem všechno a všichni všechno chápou nebo okamžitě zapomínaj. To, co nechápou nebo co nevědí sami. Jen japonskej basák je trochu přešlej. Jdu za ním a snažím se nakopnout:

Dáváme další rundu saké. Domlouváme se s Yutakou, že s náma zítra bude hrát Holku lebkou. Pak už mumlám blbosti při rozhovorech s kde kým a jsem přesvědčený, že to jsou vítězný myšlenky, který otevřou ty nejmíň průchodný cesty a zámky. Jsem Jimi Dixon  made in Japan. Jsem skokan na lyžích, který netrefil odraz. Saké je svinstvo.

Druhý den se odrovnanej probouzím na pokoji s pocitem, že nejdřív zdechnu a potom zemřu. A mezitím mě čeká jenom nekonečný blití v japonský minikoupelně, kde si můžu pro zpestření zapínat a vypínat bidet. Ještě ke všemu mám skříplý palec od japonskejch samouzavíracích hotelových dveří. Vypadá to hrůzostrašně, ale zlomený to naštěstí nemám. Ale je jasný, že nehet půjde dolů. Další klika je, že je to levá ruka, být to na pravý, tak bych asi moc hrát nemohl.

Balíme s Pítrsem věci a pakujeme se z hotelu, protože odjezd do Nagoji je danej nekompromisním časovým rozpisem. V autobuse sedí celej japonskej team, kterej vypadá,  jako by šel spát v osm večer a ráno si byl  hromadně zaběhat po pláži. Jejich čerstvé, pozitivně neproniknutelné  tváře se nedají absolutně srovnat s našimi troskoidními obličeji. Kličkujeme v tour busu centrem Kobé a v mým žaludku probíhá paintball. Když přichází konečně stabilní a rovný dálniční úsek, tak se ze sedadla  nakloní Thomesan a drtí skrz zavřený zuby:

Nasadím souhlasný škleb.

Otáčím se dozadu a koukám přes Thomesana na japonskou sekci, která hromadně usnula. Výrazy v jejich tvářích povolily. Taky na tom kluci nejsou úplně nejlíp. No jo. Ale vlastně to bylo skvělý.

Po několika hodinách dorážíme do Nagoji. Tělo je už v klidu, ale mozek už je totálně přecestovanej, přeježděnej a přejedenej cizí zemí. Cestovatelská krize je tady.

Ty nejintenzivnější pocity jsou v těch nejjednodušších větách. Kdo to vokecává, tak kecá. Spielberg ví svý.

Cítím, že potřebuju být sám, a tak jdu sám vychodit chmury a únavy. Je to lepší, než to do někoho trapně nasolit nebo v horším případě bezdůvodně vytýct. Taky je to lepší než ležet a ničit sám sebe. Tohle mě naučil život v kapele. Jsou to sinusoidy a musíš umět zvládnout ty nejnižší, ale zároveň i ty nejvyšší hodnoty. Znám obojí. Rokenrol to není prdel – to je kurva těžkej vůz. Hajíček to pojmenoval. Kdo to vydrží – ten vyhraje, protože ostatní odpadnou. A proč odpadnou? Protože spolu nevydrží být.

Soukromý vypadnutí do neprozkoumaného prostoru se ukazuje jako dobrá akce a ještě ke všemu dokážu nezabloudit. Nemám cíl, prostě jen tak jdu a čumím. Týpek ze střední Evropy jde Nagojí. Je pěkně. Slunce svítí a vítr žehlí tvář i mozek. Cestou zpátky míjím klub, ve kterým budeme příští den hrát. Lidi stojí s ručníkama před klubem. Mám chuť jít na ten koncert, ale nakonec nejdu. Bez ručníku to přeci nemá cenu. Představuju si situaci, jak bych tam přišel s froté ručníkem, na kterým by byl třeba krteček. Toho mají v Japonsku rádi.

Naše výprava se schází na hotelu a my vyrážíme na večeři. Dáváme s Pítrsem megaostrou, nakopávací večeři a pak se jdeme projít a kecáme o příští desce, která už na nás začíná nenápadně mávat z dálky. Začíná se rýsovat další vize. Z troskoidního dne připomínajícího ráno odpornou housenku se nakonec vyklubává sympatický motýl.

Úplně náhodně potkáváme Thomesana, který se potlouká sám a nakupuje dárky. Tentokrát na nějaký kecací pivo z vysoka prdíme a jdeme spát na hotel, kde sledujeme ty nejhorší filmy, který nabízí hotelová tv. U céčkovýho westernu zkříženýho se sci-fi brečíme smíchem. Je to tak moc vtipný, jak je to strašný.Ráno  se probouzím jako totálně dobitá baterie do moc pěknýho dne, a tak vyrážíme s Pítrsem a s Mejnem do města na průzkum. Už přesně vážně nevím, koho to napadlo nebo jestli to byla náhoda, ale nakonec navštěvujeme obří botanickou a zoologickou zahradu. Nejdřív ale jedeme metrem a ve stanici, kde vystupujeme, objevujeme nahrávací studio s kavárnou přímo ve stanici u jezdících schodů. Nahlížíme dovnitř a vypadá to tam velmi dobře. Zkušebny, studio na nahrání demáče nebo rovnou desky, bar, kavárna. Výborně využitej prostor a naprosto geniální nápad! Usměvavý  alternativní Japonec v brýlích se klaní v tričku s nápisem grindcore. Tečka.

Pak vyjedeme nahoru a jsme v zoo. I v Japonsku odsune neděle práci na druhé místo, ale jistý si tím úplně nejsem. Japonské rodiny mají rozložené deky přímo  na nezahumuseném asfaltu nebo na trávě mezi klecemi se zvířaty. Víkendový rodinný piknik v zoologický zahradě. Lidi i zvířata se cpou nebo čumí jeden na druhého. V některých klecích jsou zvířata, která se  tady v Čechách nebo spíš ve střední Evropě vyskytují úplně normálně ve volné přírodě. Třeba ty naše klasický kachny – hnědá a barevnej. Převrácenej model na druhým konci světa.

Přecházíme do botanický a po x dnech převážně v městském prostředí je to docela oáza, takže tam bloudíme, ztrácíme se navzájem jeden druhýmu a druhej třetímu. Pak se zase všichni nacházíme a tak furt dokola. Nejvtipnější je označená louka s jetelem.

Jsme tam skoro celej den, čas běží a my se musíme vrátit. Cestou nazpátek sledujeme agitační projev politika, který stojí na hlavní třídě s mikrofonem a s reprákama na střeše autobusu a vytrvale mluví a mluví a mluví. Lidi chodí kolem a absolutně na něj nereagují – nebo to alespoň tak vypadá. Ale on furt jede dál, jako by měl pod sebou intenzivně pozorující dav samurajů. Bedny jsou kvalitní, takže ho slyšíme skoro až k hotelu.

Ty jo, takovýhle řečnění to je ideální práce pro do sebe zahleděný lidi, co se rádi poslouchaj, říkám si pro sebe, ale vlastně dostatečně nahlas, protože Pítrs na to reaguje: Hmm, to jo, ale my se ale taky posloucháme.

Mejňák to rozsekává: No jo, ale my ve finále posloucháme nás, a ne každej sám sebe.

Fakt je ten, že jedním z nejhorších vjemů při nahrávání je situace, když se vypne muzika a pouští se pouze samotný zpěv. Připadá mi to vždycky velmi divný a mám problémy to vydržet poslouchat. Samostatně pouštěný nástroje jsou zase po malý chvíli dost velká nuda.

Ale je taky možný, že ten chlap, co tam mluvil, měl nějakou obrovskou vizi pro celou tuhle planetu. Nejspíš se to už nikdy nedozvíme.

Přesunujeme se do klubu, který je stejně velký jako v Kjótu a v Kobé. Má zvláštní, takový staroanglický design a je dost tmavej. Trochu mi připomíná hospodu, kam jsme chodili při natáčení naší poslední desky. Pak přichází zpěvák Doping Panda Yutaka. Říkáme mu, že podle dohody vzešlý ze sbratřovací kalby s náma dneska hraje Holku s lebkou, a on je z toho úplně rozhozenej a tvrdí, že si z večírku  v Kobé nic nepamatuje. To je celkem pochopitelný. Yutaka je úplně zděšenej: Já se před koncertem vůbec nemůžu ukázat před lidma. Tak to tady máme.

Jenom se smějem a  domlouváme, že si s náma zahraje v Čechách.  Jdeme zvučit a tentokrát je to docela peklo – furt něco houká a Martin se snaží prosadit taktiku volume doleva.

Musíte se ztlumit!

Jdu ke kombu, šáhnu na poták a dělám, že jsem si s ním pohnul. Mejla se vítězně šklebí u svýho komba. Je jasný, že udělal to samý.

Z odposlechů se ozve: Chlapci, vy myslíte, že jsem asi úplnej blbec?

Když nám Martin začne říkat chlapci, tak si to jdu stáhnout nebo přestanu hrát do zvučení bubnů. Nemá cenu někoho trápit při práci. Ale v půlce koncertu to stejně většinou zase přidám, protože Mejla se taky vždycky přidá. Mejla se přidá, protože Pítrs do toho na koncertě vždycky řeže mnohem víc než na zvukovce. No a Pítrs do toho řeže, protože ho to prostě víc baví. Tak to je. Od tohoto faktu  se to dost odvíjí.

Pravidlo: blbá zvukovka  – dobrej koncert zafunguje v Nagoji neuvěřitelně. Poslední koncert  je nejlepší. Prostě se nám to celý daří  na dvě stě procent. Teď by mělo následovat dalších dvacet koncertů a jsme adaptovaný jako Tom Cruise ve filmu Poslední samuraj.

Na konci už Japonci regulérně řáděj a přídavek by nebyl žádnej problém, ale vzhledem k tomu, že ctíme určitý pravidla – to znamená dohrát v tu chvíli, kdy máme, a vypadnout co nejrychleji pryč, tak definitivně končíme. Osobně mně absolutně nejvíc vaděj party, který přetahujou nebo pomalu balej aparát, v nejhorším případě dělaj obojí a to taky většinou dělaj, protože ten, kdo přetahuje (ještě ke všemu většinou zbytečně), ten současně pomalu balí. Jednou jsme hráli na nějakým festivalu po Pražským výběru. Borci to vostře přetáhli a pak se nedělo nic. Máme respekt a uznání ke starším kapelám, který něco dokázaly – to je jasný, ale tohle bylo peklo. To i Martin Knor z Mňágy si sbalí aparát rychleji. Pítrs to už pak nevydržel, vyběhnul nahoru na podium, začal tahat jejich bedny a do toho pořvával: Tak co je, ty vole, Pražskej výýýběr? Přettahujetee-sklíízííímeee, nee?

Brečel jsem smíchem, když jsem ho viděl, jak tam pobíhá a táhne bednu Vildy Čoka. Ale pak mě humor přešel, protože jsme měli na zvukovku jen asi sedm minut a to ještě díky Pítrsovi. A to jsme byli úplně jasná menšina a práva nikde. Chacha. Ale ty starý desky Pražskýho výběru jsou hodně dobrý. Škoda, že se mezi sebou začali s.át. Ale na druhou stranu jsme se díky tomu posunuli o jedno místo v žebříčku kapel nahoru. Jsem prostě kariérista, ale aparát sbalím rychle. No.

Zpátky do Japanu.

Doping Panda jdou na to, naposledy rozdrtěj klub a je po všem. No samozřejmě, že po všem úplně není, ale to je prostě bod, z kterého začíná naše cesta domů. Na koncert doráží Sampei z japonskýho Sony, kterej už byl v Tokiu a je nadšenej z toho, jak nám to před Japoncem funguje, a taky z toho, kolik jsme prodali nosičů. Pak přichází mistr Thomesan a sděluje nám zásadní fakt: Tak hoši - dneska se v rámci rozloučení koná společná večeře s Doping Panda v japonským stylu, takže hurá na hotel a vemte si poslední čistý trička, ať nejsme za tchoře z Evropy, který jenom pořvávaj a všude choděj pozdě!

Mohli bysme tady nahrát singl, kterej by se tak jmenoval! nahodí hlášku Pítrs.

Tchoři z Evropy? Ptám se jako co největší idiot.

Na obale by bylo, jak lámeš Tora v páce, a von si zacpává druhou rukou nos, dodává s přidrzlým úsměvem Mejla.

Thomesan na nás ukazuje a opakuje: Klobouk, klobouk, klobouk!

Jdu ven z klubu zavolat ředitelovi a informuju ho o tom, že jsme naživu a že si půjčujeme prachy z merčíku, protože už nám docházej ty naše.

Pak jdeme do restaurace, kde sedíme u velkýho, otáčecího, kulatýho stolu,  konzumujeme spoustu dobrejch jídel a kecáme s Japoncema. Tentokrát to není žádná pařba – je to prostě takovej decentní závěr celý japonský tůry. Nakonec podle japonskýho zvyku všichni vstanem a v jeden moment tlesknem. A to tlesknutí je ten konec. Jdeme Nagojí a Sampei se mě ptá, jestli je něco, co se mi v Japonsku vyloženě  nelíbilo. Za těch pár dní mi vlastně ani nic vyloženě nevadilo – určitě bych při delším pobytu na něco přišel, ale teď fakt nevím.

No, hele, máte tady docela dost dlouhý čekací intervaly na přechodu pro chodce!

Sampei to furt nemůže pochopit, co mu svou chatrnou angličtinou sděluju, takže to nakonec musí přeložit Thomesan a z výrazu Japoncovy tváře je vidět, že si trochu myslí, že jsem lehoučce mimo. Nakonec jdeme ještě na úplně poslední drink do podniku, kde se sedí na zemi. Dáváme jedno pivo a jdeme spát, protože příští den nás čeká pekelná cesta domů.

Ráno vstaneme a jedeme do Tokia. Zalamujeme a síjúlejtrujeme s Doping Panda.

Až přijedou do Čech, tak jim musíme zamluvit hotel s pořádnou vanou!

V Tokiu máme ještě pár hodin čas, tak  jedeme do centra a pak na Tokio Tower. Je to  obří, vyhlídkově-televizní věž, dalo by se napsat sci-fiajfelovka. Koukáme dolů a zase nechápem nic, ale zároveň už nás to tolik neohromuje, protože jsme si zvykli. Píšu pohledy stovky metrů nad zemí, zároveň ten svůj pohled občas vrhnu dolů a začínám se těšit domů.

Přišli, viděli, neprohráli a vrátili se silnější. Tak to nějak cejtím.

No a pak už musíme na letiště, který je na okraji města a my se prokousáváme tokijskou zácpou. Jenei – tourmanažer Doping Panda a Joširo – manažer celý šňůry jedou ještě s náma, i když vlastně vůbec nemusejí. Je to od nich  milý, profesionální, slušný a oni se takhle chovaj od začátku, za což jim patří náš velkej dík a zároveň i obdiv.

Najednou je tma. Koukám z okna dodávky a zdravím neony známým gestem.

Dorážíme před letiště, jdeme do haly, loučíme se Jeneiem a s Joširem a přichází nejhorší ukrajování pomalu ubíhajícího času. Jsme ideální materiál pro Karla Čáslavského a hlavně pro jeho lehce přejmenovaný pořad Ubíjení čekáním tráveného času. Nejdřív to jde všechno docela dobře. Deset hodin v letadle do Dubaje je peklo, ale dá se to přežít.

No a v Dubaji si vybírám všechnu smůlu. Nejdřív mi arabskej celník vyhrábne z batohu dvě dost drahý flašky saké, který v Tokiu normálně prošly. Pítrs s tím samým obsahem prochází u vedlejšího borce úplně v klidu.. Asi má ten můj borec problémy s prohibicí. Chce prostě tajně lejt – to je jasný. Naznačuju, že to teda vyleju do záchodu, kterej je zrovna vedle.  Mejla s Martinem se připojujou a celá situace začíná  přerůstat v hádku. Sbíhaj se další arabáši-celníci, začínají štouchat do našich kufrů a naznačovat, že když toho nenecháme, tak bude ostrá prohlídka. Je to jasný – všichni chtěj tajně lejt. Vzpomínám si na svýho kámoše, co zažil za peklo v Turecku, a kašlu na to. Tak si holt kluci čuchnou ke špuntu a kámoši si místo lemtání saké přečtou tenhle blog. Cena těch dvou flašek šla v Dubaji asi strmě nahoru. Bohužel bez mýho podílu. Ale je to moje chyba, kdybych si to líp zahrabal do tašky, tak bych byl v klidu.

Jdeme po letišti v Dubaji a hlédáme místo, kde přežijeme sedmihodinovej čekací  mrcas. Nevyspalá, zežmoulaná, časově vyšinutá skupinka nesourodých jedinců se bezcílně potlouká noční letištní halou. Přemýšlím o tom, kdo jsem, proč jsem, a vím, že když v tom budu pokračovat, tak se v mým mozku začnou dít divný věci. Měníme s Pítrsem a s Mejlou poslední jenny na arabský dolary a kupujeme si kafe. Kofein dělá z lidí mašiny. Poleháváme na lehátkách u jezdícího pásu. Kolem nás projíždějí všechny lidské rasy a národy. Chyběj snad jenom pygmejové a křováci. Dostávám nápad, že bysme tady mohli natočit klip na píseň Suprkino. To nás zabaví, ale pak přichází krutá rána. Mažu si na svým foťáku všechny fotky z Japanu. Totální turistický dno. Ostatní mají taky plno fotek, ale mé zaznamenané vjemy jsou jednou provždy v nefalšovaný digitální prdeli.

Nakonec jdeme na gate a já říkám: To musí přijít ještě třetí rána - celník, fotky a teď to bude něco tvrdýho na závěr. Ty jo – začínám mít strach. To bude...

Neříkej nic, pořvává Thomesan, Já vím, co chceš říct!

Ale nakonec přistáváme v pořádku a já až doma ztišťuju, že můj notebook není vybitej, ale že je totálně kaput, a já tím pádem přicházím o spoustu nezálohovaných dat, takže si za to všechno můžu sám. To je třetí, ale vlastně první rána. Ale je mi to vlastně jedno, protože to nejdůležitější mám v hlavě a z ní to zase napráskám do opravenýho noťasu.

Loučíme se na Ruzyni s pražskou sekcí a s mistrem Thomesanem. I přes únavu a časovou lobotomii cítím, že to bylo pro naši partu skvělý, obohacující  dobrodružství.  S odstupem času to můžu jedině potvrdit. Skrytě načerpaná asijská energie  není vůbec na škodu.

Příjíždí brácha, kterej nás veze s Pítrsem do San Piega. Nasazuje svůj monolísovskej úsměv a říká: Čau! Tak co, jaký to bylo v Japonsku?

Pítrs neříká nic – zjevně čeká na to, až to řeknu já:

Jo, bylo to tam docela dobrý!