Historie //

08.06.2009 FIXA V ANGLII KAPITOLA Č.2

Duch ostrova to zas tak úplně nevzdal. Po pár dnech točení začal napůjčovanej aparát, kterej jsme si přivezli z domova, za účelem obohatit zvuk naší nový desky, totálně odcházet. Ne, že by mu narostly nohy a on by odběhl na výlet do centra Londýna. Prostě jedno kombo přestalo hrát, pak druhý a nakonec bylo v prdeli úplně všechno, co jsme si vypůjčili.. Ke konci konce posledního fungujícího aparátu už to nebylo ani vtipný. Štěstí bylo to, že se přes to, co odpadlo vždycky nahrálo skoro všechno, co bylo potřeba.. Jediný, co zůstalo v pohodě, bylo Pítrsovo „céčko“ alias „rytmičák“- vzhledem k tomu, že v něm nebyly žádný dráty, diody, spoje atd. to zas tak velký překvapení nebylo. V podstatě to bylo stejný překvapení jako kdyby se vyhlásila soutěž „Kdo přežije nejdéle v džungli“ a z dvojice soutěžících - místní domorodec versus Kateřina Brožová, by zvítězil ten místní domorodec. Pokud by teda vypůjčený kombo nesbalilo vypůjčený céčko. Hahahahehehehohoho.

DSC00219

To naše troskoidní aparáty fungovaly v pohodě. Osobně jsem devadesát procent svých kytarových partů nahrál přes svoji kytaru a kombo. Jako vždycky. Tím nechci nějak machrovat nebo tak něco. Spíš chci říct to, že jsem se svojí kytarou asi nějak osudově propojenej.

Nahrávali jsme stejným způsobem jako minule na Deltě. Seděli jsme v kruhu a každou věc jsme nejdřív nazkoušeli a hlavně proaranžovali. No a pak jsme jí nahráli. Opět je to jednoduše napsaný, ale dalo nám to zabrat. Jak bych to nějak charakterizoval. Probíhá to asi takhle. Sedíš v hluku a přemýšlíš, co bude dál. Pak to vymyslíš a zase sedíš v hluku. Akorát Guy Fixsen seděl vedle a občas nás vyfotil.


DSC00258


Každej den jsme natáčeli jednu nebo dvě věci. Většinou jednu dopoledne a jednu odpoledne. Změna byla ta, že se zpěvy i doplňující kytary nahrávaly průběžně. Myslím si, že to bylo ku prospěchu věci, protože na nikoho z nás nedopadnul tzv. „dlouhej mrcas“ - to znamená, že dlouho nenahráváš, nudíš se a nevíš, co máš dělat. Všechno, co by tě ve studiu mohlo odreagovat, máš za chvíli „ohraný“ a ty propadáš do víru prostoje. Právě z těhle prostojů taky někdy vzniká to, že začneš tzv. řešit něco, co vlastně vůbec nemá cenu řešit. Jako že třeba někdo nahrává něco za nějakým účelem, o kterém ti neřekl a ty máš pocit, že seš z toho vyšachovanej a takový ty podobný paranoidní infekce, který vyplývaj z toho, že jsou lidi spolu dlouho na jednom místě .

Další problém, kterej může ve studiu nastat, je to, když ti dojde energie. Mně se to stalo u nahrávání triviální kytary do jedný písně. Normálně mi to pustili do sluchátek, já jsem si to připravil, zkusil a šel jsem na to. Těsně před tím mě napadlo, že do toho zkusím zapnout delay, aby to bylo ještě větší psycho. Dohrálo to, já jsem zvednul hlavu a koukal jsem skrz sklo na siluety v druhý místnosti. Čekal jsem pochvalu (jako vždycky), ale přišlo něco jiného.

„Hele, tak tohle, cos nahrál, fakt nedává žádnej smysl. Je to strašný. Hraj to, cos tam měl předtím, když jsme to zkoušeli.“

„Ale to sem tam teď hrál“

„Nehrál“

To mě trochu zmátlo (protože měli říct vypni si ten delay, že jo..) a tak jsem vyzkoušel něco jiného. A začalo peklo. Moucha s Dušanem na mě zaměřili svoji negativní pozornost.Podle mýho názoru si to už vymysleli večer před tím na svým pokoji, kde připravovali taktiku.

Všimnul jsem si totiž jistý změny v přístupu oproti minulýmu nahrávání. Ze systému “hodný medvěd Dušan“ se výhybka přehodila na občasně lehce ironickou dvojku Bodie (Moucha) a Doyle (bývalý hodný medvěd Dušan). Něco jsem vycejtil už na letišti, kde mi s vážným výrazem ve tváři vyprávěli o tom, jak Robert Smith z The Cure musel každý ráno při nahrávání předposlední desky The Cure předstupovat před ostatní členy této kapely a obhajovat své texty, protože to tak vymyslel producent Robinson. Řekl jsem jim, že to není špatnej nápad a že bych to dělal rád, tak se na to jakoby zapomnělo a já jejich další pozornosti unikal . Samozřejmě díky svým precizním výkonům a přípravě.. Chacha. Oni měli v merku jiný členy našeho teamu.

První obětí se stal překvapivě Guy Fixsen. Guy měl totiž lehkou poznámku na jejich lehce pozdní začátky nahrávání. Byly to minuty, ale znáte Anglány a jejich touhu po přesnosti. V podstatě to bylo minijemné konstatování anglického gentlemana..Jenže Bodie s Doylem se rozhodli, že tuhle poznámku diplomaticky nepřejdou a druhej den schválně nahrávali furt a ignorovali pauzu na oběd. Řek bych, že Guy měl svoje rituály a taky žaludek jako každej člověk. Chvíli (několik hodin) se statečně držel a dělal jakoby nic. Jenže proti těmhle dvěma byl v těžký pozici.Obědová pauza pořád nepřicházela a tak se za několik hladových hodin ozvalo srdcervoucí a nervydrásající.

„Ajééém hááángry“

Nakonec se na oběd šlo, ale záblesky škodolibého vítězství se nedaly v očích dvojky BD přehlédnout.

DSC00397


No nic, vraťme se zpět k mé situaci. Do výše zmíněné písně jsem nahrál za tři hodiny asi 15 kytar a ani jedna neprošla. Přišly na řadu ironický poznámky typu.

„Márdi, to nám děláš naschvál??“

Nebo

„Tak tohle už ani není ani vtipný“

Měl jsem toho plný zuby a chtěl jsem rozmlátit kytaru a jet okamžitě domů. Nakonec jsem jen tak začal hrát tu úplně první kytaru. Mezitím se mi vybila baterka v delayefektu a najednou slyším:

„No konečně-to je vono“

Jenže „to je vono“ bylo tamto první. Nahrál jsem to tam a nemoh jsem ty dva ani vidět. Na prázdný plastový flašce, která stála na stole ve studiu, bylo napsáno. Márdi vs producenti 15:0. A nebylo to písmo Guye Fixsena ani nikoho z VF. Tak jsem stál v těch dveřích, do kterejch jsem po dvou hodinách nahrávání vešel, Dušan mě poplácal přátelsky po rameni a řek:

„To se občas stane každýmu, že mu spadne řemen..“

Moucha souhlasně zakejval hlavou. Prostě profesionálové. Pak jsem si uvědomil, že moje tělo a hlavně mozek toužej po jedný jediný věci na celým světě. Jít spát. Nebo vlastně dát si pivo a jít spát.

DSC00339


Vzpomněl jsem si na teorii o vztahu vyslýchaný-vyšetřovatel.Jak ten vyslýchaný má v podstatě rád toho vyšetřovatele, i když dostává pořádnou čočku. Nakonec ta píseň stejně vypadla.

Nahrávání jelo jako na drátkách a Bodie s Doylem ty drátky drželi v ruce. Další den přesunuli pozornost na Meylu. Nejdřív do něj šli kvůli stavu jeho soustavě efektů-pedalboardu. Co si budem nalhávat-Mejla to měl celý v těžkým humusu a zároveň to měl i tak trochu na háku a tím na sebe upozornil. Bodie s Doylem po něm začali jít a vymysleli mu přezdívku „svářeč“. Tím bylo myšlený to, že i když nenahrává a nemačká žádný akordy, tak jeho aparát stejně vydává zvuk, který souvisí s jeho studiovou přezdívkou. Příští den ho zavřeli do editačního kutlochu, kde musel totálně předělat kytary do dvou písní. No a pak ho vydusili při nahrávání těch kytar. Bylo to fakt drsný. Jednoduchej a jasně nalajnovanej plán. Na plastový flašce se objevil nápis Mejla vs producenti 30:0.

Mejla se snažil vzdorovat, ale dopadnul stejně jako já a Fixsen. Guy řval, že má hlad, já nahlas ve studiu sprostě nadával a Mejla sveřepě mlčel.. Nakonec to všechno nahrál a vysílením onemocněl. Asi to dostal ode mě, ale naštěstí už měl všechno nahraný, tak měl akorát smůlu, že nemoh vyrazit na vysněný výlet do centra. Kdo chtěl do centra, tak se porouchal nebo onemocněl. Místo toho výletu ležel Mejla poslední dva dny na hotelu a snažil se uzdravit.

DSC00238


To Mejn podával ve studiu životní výkon - všechno nahrával z první. Mejn je totiž multiinstrumentalista a z tohoto faktu dokázal vytěžit maximum. Z technického hlediska byl neprůstřelnej. Mejn je totiž nejen multiinstrumentalista, ale je to taky muž mnoha schopností, které intenzívně tají. Například umí výborně anglicky a celou dobu nám tvrdil, že je rád, že se domluví. Co má pak člověk říct na to, když přiopilej Mejn jedoucí z koncertu a sedící vedle Guye Fixsena, komunikuje precizní angličtinou nasáklou schopností reagovat na jemný humor a rozchechtávat našeho zvukového inženýra?? Možná, že právě tímhle přitáhnul pozornost Bodieho a Doyla.

No a tady bych viděl takovej první trochu nefér lokýtek, protože našláplí producenti už šli po každým a Mejn měl na to bejt nerozložitelnej.Takže byl tak trochu výzva. No a tak přišel ten lokýtek kvůli tomu, že nosí na koncertě takový starý hnusný kraťasy. Samozřejmě, že to neproběhlo nějakým rejpavoútočícím způsobem, ale řekl bych, že to trochu útok byl. Jenže to byl nepovedenej útok, takže to bylo 1:3.

On to vlastně ani žádnej útok nebyl-byl to prostě fór.

Jedinej po kom producenti nešli, byl Pítrs, protože je zjevně dost ohromil tím, jak do toho jde. Pítrs totiž celej rok dřel doma na bubny a hlavně bych řekl, že měl nejvíc ze všech naposlouchaný demáče, takže neměl problém s orientací ( jako kde je přechod a kolikrát se hraje něco, než přijde to další a hlavně tím pádem do toho moh vrážet emoce) a dával do toho 120 procent minimálně.

To byl taky cíl Bodieho s Doylem. Vyždímat z každého těch 120 procent a pak večer na pokoji vymyslet, jestli by to nešlo vytáhnout na 130. Úplně si to představuju. Předchozí větou jsem chtěl opravdu konstatovat, že jde o totální fikci, ale přesto si ji nemůžu odpustit.

Minipokoj v hotelu Cheswick, tma, dvě postele vedle sebe a noční šum z ulice prořezává dialog plus intenzívní souložení španělských turistů za tenkou zdí.

Doyle: Dneska to bylo docela dobrý ne?

Bodie: Vedle to je asi taky dobrý.Jo pěkný. Dneska nám ale dali zabrat.

Doyle: Márdiho jsme dobře rozebrali, už mu narůstal hřebínek a pak se hoch zasek.Si myslel, že všechno nahraje hned.

Bodie: Vono takový zaseknutí není na škodu. Pokora, vole, je důležitá..

Doyle: Nebo hlad..

Bodie: No, tak vo tom žádná. Guy už příště už nebude pí….t, že začínáme pozdě.

Doyle: Musel jet jak fretka. Ti řikám, ten se nezastavil..Stejně je ale pomalej v protulsech

Bodie: Ty jo, ale hraje mu to už z těch předmixů. Nechápu nic.

Doyle: Co zejtra? Myslim, že Mejla si říká vo čočku.

Bodie: Má to v bordelu ten pedálbord a furt má ty fóry na pražský producenty

Doyle: To je hroznej svářeč.

Bodie: Dáme Mejlu?? Doyle: Ukážeme mu pražský producenty. Pude do editace a pak bude dřít celej den.

Bodie: Ty jo, ale Pítrs překvapil co?

Doyle: To teda. Bodie: Si myslim, že zejtra bude překvapenej Mejla

Doyle: Co ten Mejn?

Bodie: Hochu ten je neprůstřelnej.

Doyle: Musí mít nějaký slabý místo.

Bodie: Co ty kraťasy ty jo? Si je pučil vod Arakainu, ne? Atd. atd. atd.

lahev

Mejla byl na řadě a po Pítrsovi už nemělo cenu jít. Proč někoho deptat za to, že nevylez na Milešovku, když už byl před tím na Everestu. Za to jim (producentům) patří dík a taky nějaký ty prachy, hehe. Myslím, že je v týhle chvíli musím citovat Dušana Neuwertha. Při jedný cestě do studia mi řek:

„Ty si mě tady v podstatě platíš proto, abych tě deptal“

Ale proč jim to tady taky trošku lehce nevrátit (když jsem jim to slíbil). Za to psaní na tu plastovou flašku. To bylo trochu navíc. To byl prostě pro moje ego fakt těžkej, horkej a dalo by se napsat, že i nestravitelnej brambor. Chacha. Osoby mužského pohlaví to mají samy se sebou někdy dost těžký…Každopádně Pítrs snížil na 2:3 a v nastaveným čase vyrovnal Pepa Milata. Nakonec vyhráli Mejn s Mouchou. Kdo nechápe smysl posledních vět, není mimo, jen si musí počkat na další pokračování, které skončí velkým vítězstvím našeho baskytaristy a producenta.

To psaní na tu plastovou flašku ( a zase je to tady..) mi připomínalo následky fotbalového mače, kterej jsme pod hlavičkou VF kdysi sehráli proti jednomu týmu. To jsme totiž jednou přišli v San Piegu do „Tenisu“ (legendární hospa) a u vedlejšího stolu seděli týpci, který chodili stejně jako my do „Psa“ (legendární klub) na koncerty a taky hráli dost dobře fotbal a měli svůj klub. Nechci ho tady jmenovat, abych nerozjitřil starý vášně, takže mu dám nějakej pracovní název-třeba Made in něco.

Vypili jsme v Tenisu pár piv a začali jsme do nich nesmyslně jít jako že si klidně můžem dát zápas a tak. Nakonec se ten zápas domluvil na druhej den ráno a proběhnul s výsledkem 10:0 pro Made in něco. Byl to debakl. Týpci nás totálně vyřídili. To nás dost zdeptalo a tak jsme celý jaro a léto chodili hrát fotbal. Hráli jsme dva na dva každej s každým, každej tejden a těžce jsme dřeli. Dostali jsme se docela do formy, ale bylo jasný, že bez posil na Made in něco fakt nemáme.

V průběhu toho jara a léta jsme se s nima pravidelně potkávali v Tenisu a snažili jsme se nereagovat na jejich veřejný posměch. V tý době jsme měli připravenej plán, kterej spočíval v tom, že vybereme nejhorší hřiště v San Piegu (drny, nerovnosti, chcíplá tráva atd.) a nominujeme nějaký posily z řad hudebníků. Made in něco si totiž mysleli, že každém, kdo na něco v něčem hraje je stejná troska jako my a tak nakonec přistoupili na náš nenápadnej návrh, že za nás může hrát každej, kdo hraje v nějaký kapele. Přijali to s povýšeným výrazem, mávli rukou a to se jim trochu nevyplatilo. Věděli jsme koho oslovit.

Zápas začal jednoho nedělního dopoledne. Ten večer před tím jsme v Tenisu nasadili na soupeře údernou kalící dvojku James a Staník, takže celej slavnej team Made in něco přišel s těžkou kočkou. My jsme samozřejmě byli vyspalí a našláplí. To teď lžu, ale v podstatě to bylo tak, že jim bylo dost špatně a tak jsme z hlediska fyzický kondice byli jenom o trochu slabší. Hrálo se dvakrát 30 minut hrubýho času-to byl další náš trik a hlavně součást taktiky, která spočívala v zakopávání, zdržování a taky samozřejmě v lehčím přitvrzení. Technickej team Made in něco neměl rád lokty, nechtěný skluzy do kotníku a slovní provokování, v kterým vynikal hlavně Pítrs. Naše dvě posily Bezďa a Křivkin hráli bez střídání.

Než Made in něco vyběhali kocoura, tak byl poločas pryč a bylo to 1:1. Všichni borci z Made in něco přestali mluvit a začali naštvaně funět. Byli jsme pod těžkým tlakem a dostali jsme na 1:2. Jenže pak to jeden z nich totálně podělal a přišlo vyrovnání na 2:2. Vlastně to byl vlastní gól.. „Něco“ do toho začalo fakt jít, ale nakonec to ještě mohlo skončit dalším gólem v jejich bráně. Vidím to úplně do teď před očima. Pítrs leží před jejich prázdnou bránou, má u nohy míč a asi o dva centimetry míří nad. Hned potom byl konec.

Remíza byla naší totální výhrou. Made in něco na sebe hned vyteklo u keře na „střídačce“a vyřvalo se navzájem. Hned potom nás obvinili z podvádění a neregulérnosti - což byla částečně pravda, ale výsledek už platil. My jsme tam hulili retka, smáli jsme se jim a furt jsme na ně něco pořvávali.

Večer v Tenisu jsme se pak totálně vyřídili a Pítrs furt chodil k jejich stolu a na každý ruce měl dva vztyčený prsty. Měnilo se akorát to, že jednou to bylo klasický véčko a pak zase paroháč. Made in něco to fakt těžce neslo, protože nás podcenilo a teď muselo poslouchat sérii vysáplejch fórů na jejich adresu. Furt si chtěli domluvit další mač, ve kterým by nám zase zcela určitě dali desítku. No a my jsme věděli, že na tomhle se už nikdy nesmíme přistoupit, protože bylo jasný, že bysme tu desítku fakt dostali. Furt jsme na ně ukazovali ty dva vztyčený prsty a to bylo tak trochu stejný jako to psaní na plastovou flašku. To je ta paralela. Škoda, že nás to tenkrát v tom Tenisu taky nenapadlo. Tím myslím psát na svý půllitry 2:2.

Ale ta paralela v tom vlastně úplně není. Nejdřív jsem si myslel, že jo a strašně mě bavilo psát o tom zápase, protože jsem si na něj už léta nevzpomněl, ale pravda (a ta paralela) je vlastně ta, že nahrávat desku s Dušanem, Mouchou a Guyem Fixsenem bylo made in něco, i když psali po tejdnu nahrávání na plastovou flašku nějaký provokace, aby nás vyhecovali, což se jim povedlo.

No nic zpátky k nahrávání. Asi jsme tu nějakou zpětnou ostřejší vazbu potřebovali. Hrajeme spolu už docela dlouho a v podstatě k tomu, abychom ze sebe dostali těch 130 procent, potřebujeme změnu, provokaci a samozřejmě i zpětnou kladnou vazbu (která samozřejmě taky probíhala), protože VF je svým způsobem nejlínější kapela na světě, která zabere fakt jen když o něco doopravdy jde (koncerty do toho nepočítám-ty jsou jasný).

Bylo dobře, že Dušan s sebou vzal Mouchu a ten přizval Guye. Prostě to fungovalo.

Chtěl jsem to tady teď taky moc rozebírat a psát tady o „tom“, jak to fungovalo a co jsme jako třeba konkrétně dělali, ale nakonec jsem to vždycky smazal a dostal jsem se zpátky k týhle větě. Tím myslím větu.

„Prostě to fungovalo“

Nemůžu přeci vykecat jejich know-how.

DSC00225


Den za dnem jsme se posunovali do cíle nahrávací fáze. V našem dvoutýdenním smrsklém londýnském minisvětě, který byl ohraničený studiem, hotelem, jídlovými podniky, cestou tam a zpět a místní knajpou se nějakým zvláštním způsobem měnil průběh toku času. Někdy mně připadalo, že se ten tok úplně zastavil, jindy to zase byla rychlá voda. Ale furt jsem měl pocit, že i když se v podstatě pohybuju nebo rotuju v uzavřeném kruhu událostí, tak dělám nebo spíš se podílím na vytváření něčeho, co je dobrý. Takovej ten pocit, jakože si právě zlepšuješ svůj osobní rekord.Tak by to měly dělat asi všechny kapely, ne?

Pokračování příště

eden HEY
Počet stažení 0013706

Ahoj lidi!

Tady je pro Vás ke stažení naše EP Čtyři slunce, které jsme vydali ke stejnojmennému filmu Bohdana Slámy. Je na něm pět songů, jeden zvláštní bonus a dialogy, který uváděj jednotlivý písně.

Co s tím můžete udělat?

  1. nedělat nic,
  2. stáhnout si EP a poslouchat,
  3. stáhnout si EP, poslouchat ho a odměnit nás jakoukoliv částkou v rozmezí koruna až nekonečno korun na účet 2107698153/0800,
  4. objednat si EP v našem e-shopu.

V době probíhající diskuze a polemiky mezi piráty a nepiráty prohlašujeme toto:

Když si to někdo stáhne a nedá nám nic, nevadí, ale plácat po zádech ho za to nebudeme. Když nám někdo něco pošle, potěší nás to a dotyčný jedinec tímto projeví svůj charakter a zároveň respekt k naší partě. Američané říkají: vote by wallet. Volně přeloženo: zaplatím za to, co se mi zdá dobrý.:)

Celou desku jsme nahráli za peníze, které jste nám dali za naše předešlá alba (Klenot, VFRFP, Detaily). Náš label jsme my čtyři a ředitel. Vaše peníze jdou do naší hudby, a to je podle nás čistej model. Doufáme, že je pořád trvale udržitelnej.

Děkujeme všem, co se rozhodnout za desku zaplatit. Mužete přispět kartou, převodem z účtu nebo elektronickým bankovnictvím. Poplatky za převody jsou únosné. Zaplatit lze také pomocí SMS. Je to asi nejpohodlnější, ale o zaslanou částku se musíme dělit s operátory.

Záleží jenom na Vás, co uděláte.:)

VF

Ahoj lidi!

Tady je naše deska. Každej si tu desku může stáhnout, poslechnout a pak se rozhodnout, zda si něco zasloužíme. Pak může poslat libovolnou částku přímo na náš účet. Je to pro nás nejlepší podpora a všechny takhle poslaný peníze jdou za náma nejen na další desku Vypsaný fiXy, ale i na další projekty, který mají smysl. Nesmírně si vážíme každýho, kdo takto učiní, protože to udělá, i když nemusí.

Díky vám se to dá. DÁ SE TO DÁT!

DĚKUJEME MÁRDI, PÍTRS, MEJLA

stáhnout cd + texty koupit v našem e-shopu
stáhnout cd + texty
mp3 105 mb flac 491 mb

Ahoj lidi! Vítáme vás!

Jste tady a můžete si úplně v klidu stáhnout naši novou desku i s bookletem.
Zkuste to ještě malou chvíli vydržet a přečíst si pár následujících řádků.
Nejdřív bychom Vám chtěli poděkovat.

Za co?

Děkujeme Vám za Váš zájem o naší partu!
Jsme rádi, že Vám opět můžeme po třech letech něco novýho nabídnout.
Byla to fuška a dalo nám to zabrat. Mentálně, fyzicky a samozřejmě i finančně.
Nahrávka trvá 42 minut a 24 vteřin.
Stažená je za pár chvil. Ale ještě chvilku počkejte..

Každej z Vás má opět čtyři možnosti. Buď stáhnout a poslouchat nebo stáhnout a poslat dle svého uvážení libovolnou částku na náš účet a poslouchat nebo stáhnout, poslouchat a pak případně poslat libovolnou částku. Poslední varianta je, že si to stáhneš a pak si třeba koupíš v našem shopu cokoliv uznáš za vhodné.
Všechny peníze, který utržíme za prodej našich nahrávek a ostatního merchandise dáváme na jednu hromadu a nikdy ji nerozdělujeme. Když přijde čas, tak větší část peněz vezmeme a zaplatíme z ní další nahrávku a následně pak klipy, cd nebo vinyly - prostě vše, co je třeba. Děláme to takhle celou dobu - každá deska vydělává na tu další. Kdo chce, ten nás může podpořit - podporuje tak vznik další desky. Platba zaslaná přímo na náš účet je nejlepší – poplatky jsou minimální.

To je vše. Bez Vás by to nešlo.

Márdi, Mejla, Mejn a Pítrs.