Historie //

26.07.2009 FIXA V ANGLII Kapitola 7

 

Uběhl týden. Díky programu Skype byl Dušan stále ve spojení s Mouchou a díky tomu taky každý ráno přišla zpětná vazba z naší země. Nakonec to zas tak nevadilo, že tam jel sám. Vlastně to nevadilo skoro vůbec.

 

Náš producent se totiž v Londýně rychle přizpůsobil nový situaci. Sám tam dojel, sám se ubytoval, sám se rozmluvil, sám to začal šéfovat atd. S Guyem to taky fungovalo dobře (starý dobrý trigony se musely projevit). Producent je prostě šéf – to je jasná věc. Menší komplikace jsou pro něj jako první tři dny v poušti pro velblouda. Dušan s Guyem rozebrali výsledný mixy každý ráno s Mouchou po Skype, proběhly připomínky, opravy a bylo to. Dušan s Guyem rozebrali i jiný věci – muziku, politickou situaci, kulturní přínosy Velké Británie a České republiky atd atd. A tak vlastně všechno probíhalo dobře a hlavně podle původního plánu.

 

Po týdnu jsem za ním vyrazil. Tentokrát taky sám. Absolvoval jsem znova celou cestu – jenom z letiště jsem nejel vlakem. Jel jsem easyBusem, kterej mě dovezl na Victoria Station. Tam jsme měli sraz s Dušanem alias osamělým Doylem. Po týdnu měl docela našláplej výraz i náladu. Už to totiž měl zase všechno pěkně vošéfovaný, no a tak „TO“ - prostě muselo být v pořádku. Dorazili jsme do studia. Guy se na mě usmál, podal mi ruku a řekl:

 

„Welcome, Márdi!“

 

V jeho tváři se objevil záblesk nefalšované, upřímné radosti universitního profesora. Byl tam jen několik vteřin, ale byl tam. Pak se Guy otočil zpátky k monitoru. Anglán holt není Ital.

 

Guy pak pustil sedm smíchaných tracků. Pěkně jeden po druhém. Neznělo to jako Eros Ramazzotti. Znělo to skvěle, měl jsem z toho velkou radost a taky sem tam husí kůži. Husí kůže je signál, kterej prostě nejde předstírat. Je to občas fajn, protože většinou seš plnej pochyb a myslíš si, že to, co děláš, je na hovno. To sou ty krajní body celý úsečky. Od „nahovno“ k husí kůži a zpátky. Každej má svoji husí kůži s kterou chodí na trh. Ti na trhu ji pak mají taky nebo se z toho osypou. To je život.

 

Euforie mě trochu přešla večer v hospodě, když mi Dušan oznámil, že by bylo dobrý, kdybych dopsal jeden text do pasáže, která vznikla náhodným jamem na konci. Vypadalo to, že se ta pasáž vymaže, ale opak byl pravdou. Zas tak mě ta euforie nepřešla, protože Stella od „šéfa na koksu“ byla kurva dobrá. Stará dobrá a hlavně klasická Dušanova hláška po celodenním a celonočním nahrávání sedí. Přichází ve chvíli, kdy si po tom celým dnu a celý noci dáš píváka. V obličeji se objeví výraz jako když se Medvídek Pú dostane k plnýmu hrnci medu:

 

„To pivo je ale dobrý, co?“

 

Po týhle hlášce většinou příchází:

 

„Dáme ještě jedno?“

 

Majitel bouchnul to zvonu a tak jsme si jako vždycky dali poslední a šli jsme spát...

 

Druhej den jsem zalezl do editačního kutlochu, kde před měsícem trpěl Mejla s kytarou. Já tam šel dobrovolně a byl jsem tam skoro dva dny (samozřejmě s pauzama). Bavilo mě to, protože přišla vize a já měl co říct. To se v mým případě nestává každej den – chacha. Asi nějaká londýnská energie nebo tak něco. Výsledek se dostavil. Po dvou dnech přišla moje chvíle. Zvednul jsem se a šel jsem tam poslat poslední zpěv. Papír s originálním textem mi hned jak jsem to nazpíval sebral Dušan. Měl už částečnou patinu díky tomu, že jsem ho dost zmačkal, polil turkem a nahoře byl nalepenej kus černý gafy, kterou byl přilepenej na stěně nad mikrofonem.

 

Gafa je zvukařova mana, která občas pomůže i nezvukaři. Pítrsův děda díky gafě spravil všechno. Sekačku na trávu i krmítko pro ptáčky.Jinak ti zvukaři jsou zvláštní lidi. Nechápu jak je možný, že žádná televize ještě nenasadila reality show, kde by se na uzavřeným prostoru vyskytovalo třeba deset zvukařů. Myslím, že by to byl totální masakr i tyjátr. No nic.

 

Koukal jsem na Dušana, jak si ten papír zakládá do svejch desek s tajemnejma pokynama a vzorcema.

 

„To mi teda řekni k čemu ti to bude?“

 

Vůbec se na mě nepodíval a dál si rovnal ty svý desky.

 

„Hošíku, já tyhle artefakty sbírám – poslední text, part i nahrávací moment týhle desky. To je magická chvilka, hehe. Až mi bude 80, tak si to budu roztřesenou rukou prohlížet a bude to jako v nějakým americkým filmu. Klasická dojemná retrospektiva. Možná rozpatlám ty zaschlý skvrny od kafe dědkovskejma slzama a ještě očuchám tu gafu.“

 

Tak to by mě teda zajímalo co máš od Kryštofa – že by brejle? Těma by sis pak moh číst v osmdesáti ten text...“

 

Dušan jenom mávnul rukou.

 

„Hlavně, vole, že furt hraješ na tu svoji Jolanu. Ty si tak ze mě dělej prdel. Zrovna ty. Kdybych pro tebe nepřijel na zastávku, tak se sem nedostaneš ani s navigací. Jediný, co by ti zbylo, by bylo to, že bys hrál na tu svoji kytaru před prodejnou se s turistickejma suvenýrama, abys neumřel hlady!“

 

„Ale já ji nemám s sebou, tak bych asi umřel, he.“

 

Šahal sem po výhře, ale neklaplo to. Dušan se na mě podíval a řek:

 

„Proto sem taky pro tebe přijel. Já produkuju desky, ne mrtvoly.“

 

Svinstvo.

 

Ale vlastně to byla i přes pingpongovou pseudodiskuzi pravda. Nikdy jsem neměl jinou kytaru a ani žádnou jinou nechci. Sama si mě vybrala, ale o tom až někdy jindy. Člověk nemusí prozradit všechno. I já mám rád věci, který se mnou něco nebo něčím prošly a nerad se jich vzdávám. I já mám schovaný nějaký artefakty, který můžou ostatním připadat jako blbost. Geronimo je asi extrémní příklad. To je dlouhodobej, možná i celoživotní artefakt. Můj popel se smíchá s jeho. Haha. Titulky. Nebo titulky a pak haha.

 

Před odjezdem do Londýna to s mojí kytarou nevypadalo dobře. Tělo bylo dvakrát prasklý skrz celou délku (skoky, hody,vrhy a hlavně dopady) a kobylka byla totálně rozpadlá díky času a taky díky potu. Přestávala mít ten zvuk, kterej mám rád a z žádnýho jinýho nástroje jsem ho nedostal. Přišla chvíle další – myslím, že třetí – rekonstrukce. Tahle byla nezásadnější. Dlouho jsem hledal někoho vhodnýho a taky někoho, kdo by do toho byl ochotnej jít. Nakonec mi pomohl Honza Homola z Wohnoutů. Dal mi kontakt na týpka jménem Standa Papež z Jílového u Prahy.

 

Vyrazil jsem za ním. Byla strašná zima. Šel jsem zasněženým městečkem, pod nohama mi křupal sníh a na zádech jsem nesl nemocnýho Geronima. Zmodernizovanej film „Tanec s vlky 2“. Indiánskej náčelník se proměnil v moji kytaru a začal v obalu nasraně pořvávat.

 

„Už mě ten můj ksicht pěkně štval – sem provařenej hned za Che Guevarou a ty ho na mě zase nalepíš zpátky... Vo co ti de??“

 

Do ticha a zvuku křupajícího sněhu jsem ve své schizofrenii nasadil tón staršího bratra, který mluví na mladší ségru, co hystericky řve, že ji někam nevzal.

 

 „Tak se z toho neposer... Jolano...“

 

Nakonec jsem našel cíl. Trvalo to docela dlouho, ale zvládnul sem to. Standa vylezl ze svý dílny, uvařil kafe, prohlídnul si moji gajtru, pokecali jsme a pak nakonec řek:

 

„Zkusím s ní něco udělat, přijeď za tejden – mělo by to být hotový.“

 

Byla to dobrá věta. Za tejden to bylo hotový. Standa dal Geronima do kupy. Na rozloučenou mi řekl:

 

„Otestuj to – je možný, že si to celý bude muset ještě sednout a nebude to úplně ono. Starej organismus se po větším zásahu taky vzpamatovává delší dobu.“

 

I tak jsem byl nadšenej, nevnímal jsem úplně jeho pokyny a jel jsem domů. Ten den byl totiž Animalfest, kterej pořádal Pítrs. Tam měl proběhnout test. Letošní ročník byl velice povedenej. Přišlo hodně lidí. Vybralo se dost peněz na zraněný zvířata. Akorát ta moje kytara hrála úplně na h… No na h… to nebylo, ale prostě to nebylo úplně ono. Chtěl jsem zavolat Standovi, ale pak jsem si vzpomněl na jeho slova (který jsem tak úplně nevnímal, ale naštěstí se vynořily) a taky na to, že nemám natažený svoje oblíbený struny. Druhej den jsem je koupil, natáhnul a nechal jsem Geronima „sednout k ohni“ (položil jsem ho na radiátor), aby vzplál ohněm svým. Byl to trochu risk, ale věřil jsem, že to dopadne dobře. Vlastně ani nebyl čas na to volat Standovi – už by se to stejně nestihlo. Naštěstí jsem měl štěstí. Klaplo to.

 

Když jsem na něj začal hrát v londýnským studiu, tak jsem měl strašnou radost. Kdyby tam stál Standa Papež, tak bych mu možná zazpíval refrén z Trampolíny. Geronimo byl zpátky a měl sílu jako na Brutálním všechnu. Jenže teď to ještě ke všemu valil přes lampáč s vychytaným nastavením z období nahrávání naší minulý desky. Když k tomu připočítám prostor zvukově vyladěného studia, tak celej tenhle můj aparát vydával zvuk, kterej ještě nikdy nevydával. Taky bylo dobrý, že se neporouchal.

 

Hlavně, že furt hraju na tu svoji Jolanu.

 

Míchačka probíhala bez problémů. Dušan makal na tom, co nestihnul dodělat v Praze. Když to měl, tak to posílal Guyovi, kterej byl hlavním tahounem a silou této fáze. Četl jsem teorii, že míchání desky je mentálně stejně náročný jako pilotovat letadlo. Věřím tomu. Všichni si asi dovedou představit palubní desku letadla. Strašný množství budíků, kontrolek, páček atd. Ten, kdo míchá desku má místo přístrojů zvukový frekvence. Musí se pekelně soustředit, aby ty všechny frekvence dokázal spojit do určitý formy a aby ta forma zněla tak, jak on chce a hlavně cítí. Taky se musí soustředit na to, aby v tom zvukovým labyrintu nezabloudil a nedostal se úplně někam jinam. Dá se to taky napsat jednoduchou jasnou větou.

 

Je to prostě, kurva, těžká práce.

 

Když míchačka neprobíhala, tak se dělo to samý jako když jsme tam byli všichni před měsícem. Ráno, snídaně, práce, pauza na oběd, práce a cesta domů. S jednou výjimkou. Byl to krásný, stereotyp likvidující nápis:

 

Fulham vs Blackburn.

 

To, že jsem nikdy nebyl na Premier League, se stalo minulostí. Před časem jsem v Praze potkal Honzu Šídu z Rock & Popu. Vyprávěl mi, jaký to bylo, když byl právě na Fulhamu. Celý to pak ukončil tím, že řek:

 

„Česká liga je proti tomu naprosto nudná záležitost.“

 

Možná to, co následovalo po slovesu "je", bylo nějaký sprostý podstatný jméno. Když srovnám průměrnej zápas Premier League a průměrnej zápas český ligy, tak to je jako když srovnám koncert Pixies v Akráči s koncertem českýho revivalu Kelly Family nebo Milli Vanilli v klubu Avantgarda v Jihlavě. Naštěstí už nic z toho, co jsem přirovnal k český lize neexistuje – ani ty kapely, ani místo koncertu. Sorry, česká ligo, ale je to tak.

 

Dušan sehnal lístky na místa, který byly těsně u hřiště. Normálně tam byl cítit ten pokropenej trávník a když jsi chtěl, tak sis mohl sáhnout na pomezního, kterej tam běhal sem a tam po lajně. Stadion Craven Cottage má těžkýho genia loci. Do moderní tribuny je zabudovaná ta původní – stará chata, která tam stála v roce 1879 (!!), kdy byl tenhle klub založenej. Podle ní je taky celej stadion pojmenovanej. Přišlo 20 000 lidí. Chlapi, pořvávající partičky, rodiny s dětma, důchodci, hiphopeři, Holíci, japonský turisti... prostě zástupci všech sociálních skupin a my dva. Fulham vedl v poločase 1:0 a dost Blackburn, kterej hrál o záchranu, válcoval. V druhým poločase se všechno změnilo a Blackburn to otočil. Dal tam australskýmu gólmanovi Schwarzerovi dva fíky a nakopnul se v boji o setrvání v nejvyšší soutěži.

 

Seděli jsme vedle jejich kotle, kterej povzbuzoval celej zápas a když to Blackburn otočil, tak se tyhle fanoušci proměnili v rozdivočelý činčily. Fanoušci Fulhamu mi přišli studenější. Koukli se na zápas a v klidu šli domů. Střed tabulky je střed tabulky. Šli jsme po zápase na metro. Mozky jsme měli dokonale resuscitovaný. Furt jsem šel někam jinam než se mělo jít. V metru hrál nějakej týpek na kytaru. Dušan ho chvíli poslouchal a pak řek:

 

„Ta tvoje Jolana, to je něco jako ta chata na tom staďáku.“

 

Cejtil jsem ve vzduchu lehce pochlebnej projev na sound a celkový kouzlo mýho nástroje, po kterým bude následovat pozvání na píváka. Bohužel přišla věta číslo dvě:

 

„Ale ten tvůj orientační smysl, ty vole, to je jak zápas „Kladno – Blšany, kterej komentuje Tittelbach!“

 

Každej člověk má holt silnější a slabší stránky. Ale myslím si, že když jsem sám, tak mám ten orientační smysl lepší. To už mi totiž nic jiného nezbejvá. Vlastně jsem jenom trochu línej na to, abych pořád myslel na tu cestu. Za dva dny jsem měl jet domů.

 

Tak jsem na to nemyslel 

 

eden HEY
Počet stažení 0013662

Ahoj lidi!

Tady je pro Vás ke stažení naše EP Čtyři slunce, které jsme vydali ke stejnojmennému filmu Bohdana Slámy. Je na něm pět songů, jeden zvláštní bonus a dialogy, který uváděj jednotlivý písně.

Co s tím můžete udělat?

  1. nedělat nic,
  2. stáhnout si EP a poslouchat,
  3. stáhnout si EP, poslouchat ho a odměnit nás jakoukoliv částkou v rozmezí koruna až nekonečno korun na účet 2107698153/0800,
  4. objednat si EP v našem e-shopu.

V době probíhající diskuze a polemiky mezi piráty a nepiráty prohlašujeme toto:

Když si to někdo stáhne a nedá nám nic, nevadí, ale plácat po zádech ho za to nebudeme. Když nám někdo něco pošle, potěší nás to a dotyčný jedinec tímto projeví svůj charakter a zároveň respekt k naší partě. Američané říkají: vote by wallet. Volně přeloženo: zaplatím za to, co se mi zdá dobrý.:)

Celou desku jsme nahráli za peníze, které jste nám dali za naše předešlá alba (Klenot, VFRFP, Detaily). Náš label jsme my čtyři a ředitel. Vaše peníze jdou do naší hudby, a to je podle nás čistej model. Doufáme, že je pořád trvale udržitelnej.

Děkujeme všem, co se rozhodnout za desku zaplatit. Mužete přispět kartou, převodem z účtu nebo elektronickým bankovnictvím. Poplatky za převody jsou únosné. Zaplatit lze také pomocí SMS. Je to asi nejpohodlnější, ale o zaslanou částku se musíme dělit s operátory.

Záleží jenom na Vás, co uděláte.:)

VF

Ahoj lidi!

Tady je naše deska. Každej si tu desku může stáhnout, poslechnout a pak se rozhodnout, zda si něco zasloužíme. Pak může poslat libovolnou částku přímo na náš účet. Je to pro nás nejlepší podpora a všechny takhle poslaný peníze jdou za náma nejen na další desku Vypsaný fiXy, ale i na další projekty, který mají smysl. Nesmírně si vážíme každýho, kdo takto učiní, protože to udělá, i když nemusí.

Díky vám se to dá. DÁ SE TO DÁT!

DĚKUJEME MÁRDI, PÍTRS, MEJLA

stáhnout cd + texty koupit v našem e-shopu
stáhnout cd + texty
mp3 105 mb flac 491 mb

Ahoj lidi! Vítáme vás!

Jste tady a můžete si úplně v klidu stáhnout naši novou desku i s bookletem.
Zkuste to ještě malou chvíli vydržet a přečíst si pár následujících řádků.
Nejdřív bychom Vám chtěli poděkovat.

Za co?

Děkujeme Vám za Váš zájem o naší partu!
Jsme rádi, že Vám opět můžeme po třech letech něco novýho nabídnout.
Byla to fuška a dalo nám to zabrat. Mentálně, fyzicky a samozřejmě i finančně.
Nahrávka trvá 42 minut a 24 vteřin.
Stažená je za pár chvil. Ale ještě chvilku počkejte..

Každej z Vás má opět čtyři možnosti. Buď stáhnout a poslouchat nebo stáhnout a poslat dle svého uvážení libovolnou částku na náš účet a poslouchat nebo stáhnout, poslouchat a pak případně poslat libovolnou částku. Poslední varianta je, že si to stáhneš a pak si třeba koupíš v našem shopu cokoliv uznáš za vhodné.
Všechny peníze, který utržíme za prodej našich nahrávek a ostatního merchandise dáváme na jednu hromadu a nikdy ji nerozdělujeme. Když přijde čas, tak větší část peněz vezmeme a zaplatíme z ní další nahrávku a následně pak klipy, cd nebo vinyly - prostě vše, co je třeba. Děláme to takhle celou dobu - každá deska vydělává na tu další. Kdo chce, ten nás může podpořit - podporuje tak vznik další desky. Platba zaslaná přímo na náš účet je nejlepší – poplatky jsou minimální.

To je vše. Bez Vás by to nešlo.

Márdi, Mejla, Mejn a Pítrs.