Naše role ve filmu „Týpci v zácpě“ netrvala krátce. Než jsme vyhráli tenhle kástink, tak ta naše cesta domů byla dost vyčerpávající (o tom žádná), ale pořád jsme se posunovali do cíle a tak to člověk prostě nějakým způsobem zvládal. Jenže, když jsme se posunovat přestali, tak to už přestávalo být dokonce i vtipný. Začal docházet i černý humor. Začaly docházet i mentální síly..

Jako „týpci v zácpě“ jsme měli svoji hierarchii. Místo řidiče bylo nejmíň nejhorší (občas zařadíš a popojedeš tři metry, pokroutíš si volantem, máš pocit šéfa káry a tak). Aktivní čekání je stokrát lepší, než dlouhodobej mrcas. I místo spolujezdce vedle řidiče se dalo nějakým způsobem považovat za aktivní čekání (třeba přelaďuješ rádio nebo vystrkuješ ruku z okýnka a chytáš se za střechu, hrabeš se v mapě a tak).

Jednou jsem byl spolujezdec při cestě VF z Itálie. Hráli jsme tam na festivalu v městě Rosignano, který je spřátelený se San Piegem. Celá akce trvala přes týden. Vlastně to byla dovolená u moře a na konci jsme měli koncert. Bylo to tam výborný. Slunce, moře, koupání, fotbálek na pláži, výlety, víno, veselí Italové a taky vždycky na konci dne koncerty kapel na místním festivalu. V historii VF se tohle už asi nikdy nezopakovalo. Jedinej problém byl při cestě zpátky. Mejla totiž strašně spěchal. Musel být doma v určitou hodinu a přes to nejel vlak. Přes to jelo jenom naše auto - nonstop řízený, nezastavující, k cíli mířící. Mejla si sedl v Rosignanu za volant, chytnul ho, nastartoval, těhla na pedál a furt jel a jel a jel.

Na mě padla role aktivního spolujezdce. Rádio jsem ale přelaďovat nemohl, protože Mejla točil pořád jednu kazetu Type O Negative. Furt ji otáčel dokola -tehdy totiž byl totálním fanouškem týhle kapely. Možná, že vlastně ještě pořád je. Mně uděloval jenom jednoslovný pokyny, který připomínaly pokyny chirurga při nějaký operaci. Jak vždycky ten chirurg třeba říká:

„Čelo“

Nebo:

„Odsávání“

 No a Mejla přesně tímhle tónem říkal:

 „Cigáro“- to znamenalo okamžitě zapálit retko, neoslintat filtr a rychle ho podat Mejlovi. Stejně mi vždycky vynadal, že jsem ho oslintal.

Nebo:

„Napít“- tak to snad každej ví, co znamená napít, ale samozřejmě, že to muselo proběhnout okamžitě a flašku si Mejla držel sám.

 Nebo:

„Opláchnout“ - to znamenalo nalejt Mejlovi do dlaní trochu vody, když začínal být za volantem vytuhlej. No a tady jsem to definitivně zvoral, protože jsem si popletl „ napít“ a „opláchnout“ a nalil jsem do Mejlovy připravený dlaně sladkej lepkavej čaj, kterej si Mejla posléze chrstnul do obličeje. No a moje kariéra „aktivního spolujezdce“ skončila. Oslintaný filtry a Mejlův olepenej obličej - „Mucholapka“ mně zlomily vaz.

Na moje místo nastoupil náš první basák Dejmal a Mejla to dojel na jeden zátah. Když jsme dojeli domů, tak se přišlo na to, že když jsem přestupoval zepředu dozadu, tak jsem Mejlovi nechtěně vysypal z auta dárky, co vezl domů svým blízkým. Kdyby na to přišel dřív, tak jsem skončil v kufru...

Type O Negative jsem si už v životě nepustil. Dostali se v mém mozku do oddělení, kde na ně čekal Phil Collins.

Phil Collins se dostal do klatby v mý hlavě jednoho dne, když jsme se jednou vraceli stopem z Itálie. V stopařský skupině jsem byl já a dvě holky. Čtvrtý člen mužského pohlaví totiž těsně před odjezdem přestal reagovat na naše telefony a tak jsme na just vyrazili ve třech.. Byla to dost šílená výprava a naše stopařská rychlost nebyla moc vysoká. Zpátky jsme se vraceli utahaný, hladoví, špinaví a smradlaví a jedinej cíl byl stopnout na benzínce uprostřed Rakouska auto, který nás doveze domů.

Stáli jsme tam strašně dlouho a nakonec se nám podařilo ukecat nějakýho Čecha se starým žigulíkem - překupníka ojetin, aby nás vzal domů. Tenhle typ byl pěknej sráč( jako jedinej ze všech lidí, co nás vzali, chtěl za ten odvoz prachy). Naházeli jsme na hromadu poslední peníze a kejvli jsme na tu jeho nabídku snů. V tý chvíli to totiž byla nabídka snů. No a zástupce jednoho z archetypů klasického čecháčka řídil ten svůj žigul, hypnotizoval kámoše ve vojetým meďouru před sebou(už to prostě viděl, jak ho střelí za těžký kačáky), no úplně na něj slintal, hulil jednu spartu za druhou a pořád dokolečka obracel kazetu Phila Collinse. Holky byly úplně na dně a jedna z nich se najednou naklonila ze zadního sedadla a pošeptala mi do ucha:

 „Hele, řekni mu, ať už to po šedesátý fakt nepouští, já za sebe přestávám ručit!“

Nezareagoval jsem. Nechtěl jsem riskovat, že nás vykopne uprostřed ničeho. Tak jsem jenom jako idiot krčil ramenama a vysílal jsem energii do jeho mozku , která by způsobila to, že pustí třeba Zuzanu Navarovou nebo tak něco. Dohrálo to. Chlápek otočil kazetu, vrazil jí tam zpátky a ozvalo se po šedesátý první:

„Tam ta dý dam tydadam dý….“

 No, a ze zadního se sedadla se taky něco ozvalo. Byl strašnej řev rozvzteklenýho, raněnýho bizona. Nebo medvěda.

„Ještě jednou tady zazní tahle popová sračka, tak vyskakuju za jízdýýýýýýýýý, nebo vraždíííííím!!!! Co to proboha je za novodobejzpůsob mučeníííí??!!! To si tady budem jako dokola pouštět zkurvenýho Phila Collinse nebo coooooo????!!!! Tohle fakt nééééééééé!!!!“

 Chlápkovo ucho a posléze mozek dostalo těžkou a nekompromisní hlukovou čočku od křehké, jemné a stydlivé dívky. Plus mentální atak - to je jasný. Dalo by se to přirovnat k tomu, jako kdyby na tenhle žigul najednou naběhla URNA a věděla by, že je napěchovanej koksem (od toho týpka z  hospody u hotelu Cheswick, kam jsme chodili).

Rezignovaně jsem se začal natahovat pro bágl. No, a chlápek k mýmu naprostýmu údivu vypnul toho příšernýho Phila Collinse, hodil tu ochmatanou kazetu do umolousanýho kastlíku, nabídnul do placu ty svoje hnusný sparty a když nás vyhodil v Českých Budějovicích, tak si nevzal ty podělaný prachy, který chtěl za odvoz.

Některý holky totiž uměj fakt dobře řvát. Třeba Šarapovová. A taky Milena.

Philovi už v mým mozku nepomohlo z klatby nikdy nic. Jemu a Type O Negative. Jestli jsme v něčí hlavě takhle umístěný ze stejného důvodu my, tak se omlouvám, chápu to a jsem s tím smířenej. Ale nemůžu za to stejně jako Phil a Type O Negative.

Můžou za to lidi a situace.

Zpátky do zácpy. Role pasažéra, kterej nemůže nic ovlivnit a jenom čeká už nenabízela další rozměr. Nabízela jenom dlouhodobej, dementní maximrcas. Všechny obličeje z aut, který se pohybovaly v „našem“ sektoru měly svoje přezdívky a vymyšlený osudy. Nedělo se nic. Už o tom nejde dál nic psát.

Stáli jsme na dálnici a pak se to najednou z ničeho nic rozjelo. Bylo to vysvobození. Dojeli jsme na hranice a pak to všechno bylo nějak rychlejší. Česká benzínka s předraženejma bagetama mi připadala jako sluneční pavilon v povídce od Raye Bradburyho - „Déšt“.

V Praze jsme nejdřív zajeli k Mejlovi. Takovou koncentraci štěstí v jeho tváři jsem naposledy viděl při koncertu Pixies v Paláci Akropolis. Myslím, že chybělo málo k tomu, aby začal skákat u domovních dveří úplně stejně, jako skákal v první lajně pod Joe Santiagem..

Pak jsme přijeli předat Mouchovi jeho kufr. Ve dveřích se objevil čerstvej, vysprchovanej borec plnej energie. Letadlo je prostě letadlo. Přirovnávající popis je jasnej. Našláplej Bodie vyráží po práci za kotětem, který přebral hlavnímu protivníkovi, kterého ponížil, seřezal a zavřel do lochu s lehkostí a nedbalou elegancí. Titulky. Díl je u konce.(Doyle zas nic) 

Když nás uviděl, tak se v jeho očích objevilo opravdové zděšení a zároveň i úleva. Taky bych měl tuhle směs ve svým pohledu, kdyby jel místo mě můj hologram a já bych si ho pak přišel prohlídnout. Moucha pak samozřejmě přehodil výhybku.

 „Tak co, chlapi, kdo vyhrál turnaj v playstationu??“

Dušan vylezl z úložnýho prostoru, vrazil mu do ruky jeho kufr a procedil po dvaceti šesti hodinách v dodávce skz zuby westernovým přízvukem:

„Člověče, ani jsme to nestihli dohrát!“

Tím to skončilo, ale já jsem najednou před sebou viděl filmovou scénu, kterou by to taky mohlo pokračovat. Dořekl by tuhle větu:

„Člověče, ani jsme to nestačili dohrát!“

 Pak by si sednul do kaluže vedle dodávky. Plácal by do tý kaluže rukou, zajíkavě až hystericky by se smál až by brečel. Slzy z jeho očí by se míchaly s cákancema a bahnem z kaluže. Pak by to přešlo do škytání a mezi jednotlivejma škytama, který by měly BPM 168, by vyhrkával.

„To byl fofr, to byl fofr!“

Pak jsme vyrazili do Švábek, kde na nás čekali kluci od Víti Váni ve skladu. Vyházeli jsme ven napůjčovanej aparát, kterej nás v Londýně trošku vypekl - nakonec jsme dostali od Víti dost velkou slevu, takže to byla férovka. Posledního jsme vyložili Dušana Neuwertha. Dušan vytáhnul disk, na kterým byly všechny data z Londýna. Jenom to prostě jen tak drapnul do jedný ruky, do druhý vzal kufr. Pak se na nás otočil a řek:

„Tak se mějte - bylo to dobrý, ale jsme teprve v polovině!“

 Pak se otočil ještě jednou a řekl:

„Všechno pro tým!“

 No a pak za ním zapadly dveře. Pepa Milata se propletl Prahou a během toho proplétání vyhodil svýho kámoše, kterýmu tímto děkujeme, protože měl taky podíl na tom, že jsme domů dojeli celý. Pak jsme nabrali směr Český Brod. Pro mě a pro Pítrse to pořád ještě nekončilo, protože v Brodě u Dydly čekala naše kapelní dodávka, do který jsme museli přeložit zbylej aparát a dojet s ním do San Piega. Tohle předposlední překládání už proběhlo v noci za naprostého mlčení. Podali jsme si ruku s Pepou Milatou a sledovali jsme, jak odjíždí pryč. Ze svýho bytu na parkoviště přišla Dydla s Adamem z Divokýho Billa a přinesla nám klíče od naší káry. Vzhledem k naší naprostý troskiádě bylo jasný, že na dlouhý povídání o turistických zážitcích není ta správná chvíle.Naházeli jsme do ní aparát a jeli jsme domů.

Zbývalo posledních 70 kilometrů. Stará dobrá fixní i fixí dodávka nasadila klasickej sound motoru. Zapli jsme rádio. Byl to Český rozhlas. Začla hrát songa. Pítrs do toho začal okamžitě nadšeně hejkat:

„Veď mě dááál cesto mááááá“

 Pavel Bobek je legenda. Když jsme měli křest druhý desky, tak jsme chtěli, aby nám ji pokřtil. Měli jsme totiž ve formanovi jeho výběr best of a dost času jsme si tu kazetu pouštěli - hlavně při cestách zpět. Tak nějak ta jeho hudba korespondovala s jízdou v noci.Překvapivě to nevadilo nikomu, což se v případě VF stane málokdy. Jako, že by nikdo nendával na to, co chce ten druhej nebo třetí nebo čtvrtej poslouchat. Bobek k mýmu velkýmu údivu prošel vždycky..

Sehnal jsem na něj číslo a zavolal jsem mu. Byla to pevná linka.Proběhlo představování, oťukávání a nakonec padla otázka:

„A co vlastně hrajete kluci?“

„Rokenrol jako vy, pane Bobek, - chcete poslat nějaký empétrojky?“

Ve sluchátku bylo chvilku ticho a pak se ozvalo:

„Co je to empétrojka?“

Pavel Bobek je prostě stará škola. Komunikuje jenom přes pevnou linku, a nezná formát MP3, ale přitom on formát je. Nakonec do toho nešel, protože druhej den měl nějaký povinnosti a v době našeho křestu už dávno spal, protože chtěl bejt druhej den čerstvej. Píseň „Oh Ruby“ je podle mě jeden z nejlepších českých textů k originální cizí hudbě.

Když jsme vjeli do našeho města, tak už všechno spalo - bylo to vlastně úplně stejný jako když jsem odjížděl. Tma, ticho a zima. Vyskládali jsme naposledy aparát z dodávky do naší zkušebny. Asi jsme si to museli užít až do konce. První dva zakládající členové jsme byli my dva - takže je jasný, že z tohoto důvodu, nebyla jiná možnost. Hehe.

Před odjezdem do Londýna jsme s Pítrsem měli vizi, že v rámci největšího ušetření peněz dovezeme celej aparát tam i zpátky. Těžko říct, jak bysme vypadali, kdyby se to realizovalo. Otázka je, jestli bysme vůbec nějak vypadali.

 Pítrs mě pak hodil domů a já jsem okamžitě padnul do postele a ještě než jsem se jí dotknul, tak už jsem spal. Nezdálo se mi nic. Mozek na vytváření nějakých snů vážně neměl. Můj mozek byl domestikovaná hmota čekající na restartování v přírodě. Deutschland online casino

Druhej den mi došlo, že to bylo jedno z hodně intenzívních období v mý existenci na této planetě. Jasně - nejedná se o nic převratného. Rozhodující gól v nastavení ve finále mistrovství světa ve fotbale nebo prvenství na Měsíci je asi v tabulce intenzívních období před tím, o čem tady píšu, ale stejně - mě to celkem stačilo a hlavně - čekala druhá - lepší polovina celý akce.

Akorát ta cesta zpátky stála za hovno.