Historie //
12 ZASTAVENÍ JARA
Kapitola 6 MALÁ NOČNÍ HUDBA
Malá noční hudba je nejnovější věc na desce.
Je to v postatě miminko.
Na to, že je v názvu slovo „malá“, má to miminko dost sebevědomej název.
Sorry, Wolfgangu.
Původně na nahrávce vůbec být neměla. Ale vůbec. Po Kráse nesmírný jsem se zařek, že fakt nebudu psát texty na poslední chvíli. Tenkrát jsem v Citronu takhle dodělával tři věci a málem mi tam z toho hráblo. Jel jsem pak vlakem na koncert z Ostravy přímo do Brna, koukal jsem z okna do zapadajícího slunce a najednou jsem cítil, že se přehazuje výhybka. Až pak samotný hraní a následný spaní mě zachránilo.
Ale moh jsem si za to sám.
Tenkrát i teď.
Když jsem Ondrovi Ježkovi posílal demáč, kterej obsahoval jedenáct písní, tak jsem si ho ještě jednou celý poslechl a přišlo mi, že by tam ještě jedna pomalejší věc být mohla. Prohrabal jsem rychle komp a našel jsem tam takovej prvopokus, kterej měl nadějnou atmosféru, ale neměl žádnou aranž ani text. Nakonec jsem ho tam dal, ani nevím proč. Asi abych si vyzkoušel, jak tam zapadne, a už jsem ho neodmazal. No a jemu se to ve finále velice líbilo a v podstatě nás vyhecoval, abychom to zkusili nahrát.
„To by mohla bejt parádní píseň. Pojďte do toho – to dáte.“
Tak jsme do toho šli a nahráli jsme to. Ale text chyběl. Naštěstí jsme se začali o tý písni bavit a vytanuly určitý obrazy, místa, děje a hlavně důvody, proč by to mělo vzniknout. Napadlo mě, že tohle jsem přece přesně nechtěl.
A vůbec – bylo by tak pohodlný to vzdát.
A pak jsem tu myšlenku zmuchlal a vyhodil ven ze studia Jámor. Zůstala tam ležet na chodníku až do chvíle, než ji rozšlápnul chlápek, co šel do vedlejšího domu. Byl to vnuk Josefa Lady, kterej někdy přes zeď hlučí tak, že se v Jámoru nedá nahrávat.
Napsal jsem doma první verzi. Ondra mi ji v podstatě hodil na hlavu s tím, že textu nerozumí, a přesně označil ta místa, kterejma jsem si nebyl úplně jistej. Paradoxně mi to velice pomohlo. Člověk časem ego zkrotí. Ale trvá to – je to běh na delší trať. Přepsal jsem text s pocitem, že to tam je, a poslal jsem mu ho přes úschovnu. Přijel jsem do Jámoru nahrát zbytek zpěvů a Ondra říká: „Hele, ještě to není vono.“
A zase se křenil.
Cejtil jsem, že potřetí to už asi nepřepíšu. Nebo teda ne hned.
„Tady tohle jedno slovo mi přijde divný. Nemohlo by to bejt stejný jako v tý první půlce?“
Napadlo mě, že mě trochu šikanuje, ale změnil jsem to, protože měl pravdu. No a bylo to. Jedna opuštěná píseň byla vytažená.
Byla to stejná situace jak v seriálu Odložené případy?
Možná trochu jo, ale na druhou stranu zas tak dlouho opuštěná nebyla. Jsou jiné, kterÝ jsou na čekaný mnohem dýl. Každopádně díky tomu, že je na desce tam, kde je, je příchod Karmy jako hysterický zařvání učitelky Evy Řeháčkový na spolužáka Kosteleckýho ve třetí třídě. Absolutní ticho prořízlo ječení, který směřovalo na mýho souseda v lavici, ale bohužel smetlo ze židle mě. Tlaková vlna, výbuch atomovky, nálet na Londýn. Peklo.
Takhle nějak vznikaj zárodky budoucích poruch.
Nejlépe to vyšlo na vinylu. Malá noční hudba ukončuje první stranu. První polovina končí – člověk se musí zvednout a jít otočit desku. Je to určitej rituál, kterej má smysl a dává celkovýmu poslechu trochu jinej rozměr.
Strávil jsem u jako dítě gramofonu mnoho času. Sledoval jsem ty pohyblivé čáry, které dojížděly do středu desky a rodily se znovu na vnějších krajích. Uklidňovalo mě to stejně, jako když jsem seděl u moře a pozoroval, jak se jedna vlna otáčí za druhou.
Vinylový bůh je šampión.
Venku mává čas bičem a tady doma je to tichej vnímavej parťák, kterej jde klidnou chůzí do cíle a na rozloučenou zamává.
Nebo vlastně zatiká.
