Historie //

15.06.2009 FIXA V ANGLII KAPITOLA Č.3

Nebo co by teda ty kapely měly jinýho dělat?

Prospěchářsko-nihilistická varianta (dále jen PNV), kterou vyplodil můj mozek, je tato: všechny kapely mimo nás by se měly rozpadnout a VF by pak byla jako hrdina jednoho ( snad novozélandského) filmu, kterej spáchal sebevraždu právě ve chvíli, kdy na Zemi došlo k určitý variantě apokalypsy. Přežili jenom lidi, který právě v tý chvíli (v tý konkrétní vteřině) zemřeli. Všichni ostatní lidi zmizeli a jenom nepatrný promile sebevrahů nebo přirozenou smrtí končích lidí zůstalo na opuštěný planetě. Plus samozřejmě oběti autonehod, infarktů, rakovin, atentátů atd.

Podrobný děj a závěr toho filmu si už moc nepamatuju. Jenom si vybavuju, jak se ten hrdina protloukal opuštěnou krajinou. Potom se z toho málem zbláznil - na chvíli to dokonce nebylo jenom málem. Pak se tam objevila nějaká holka a další chlap, takže následoval boj o tu babu (klasika) - no a v druhý polovině už to nebylo tak zábavný, ale třeba, když jezdil sám vlakem nebo dělal pařbu s figurínama z obchodů, tak to mělo svoje kouzlo.

To (PNV) mně problesklo hlavou a propojilo se to se situací, že by VF byla na celým světě najednou právě ta j e d i n á kapela, protože všechny ostatní formace by se rozpadly... Myslím, že pro některý lidi by to bylo jako ta nejhorší kocovina chacha. Ale my bysme byli v pohodě - alespoň chvíli (než by nám definitivně hráblo nebo než by se nějaký noví jedinci naučili hrát z důvodu neomezeného obdivu nebo neomezené nenávisti k nám), protože by bylo jasný, že se nám náklady na tuhle šílenou akci (nahrávání v London townu) vrátěj zpátky. Asi by nám i něco zbylo.

Nejlíp by na tom byla samozřejmě naše agentura, z který bysme férově neodešli a tak bysme nikam hrát nejezdili, protože jedinej festival na světě by byl Rock for people, kterej by byl skoro celej rok. Nestřídaly by se kapely, ale lidi. Vždycky by mi zavolal třeba Mejla a zeptal by se:

„Zdar, hele, co je tam za lidi v úterý?“

„Člověče, teď nevím, buď Uzbekistánci nebo Švédi.“

„No jo, sou to ty Švédi. Fořták řikal, že když dáme Joyride vod Roxeťáku, tak máme každej Volvo.“

„Ty vole, Volvo! Vodkaď se to hraje??“

No nic - byla to dost dementní prospěchářsko nihilistická představa. Nejvtipnější by na tom bylo to, že už by jsme byli konečně doopravdy komerční, ale kdybychom se vykašlali na naši agenturu, tak bysme mohli hrát všude - na největších komerčních festivalech a taky na těch nejortodoxnějších alternativních akcích, protože všechny ostatní kapely by byly rozpadlý a my bysme byli jediní.

V týhle chvíli ani nejsem schopnej jmenovat jedinou českou kapelu, která by se v poslední době rozpadla. Furt to stojí za to. Všichni se chtěj radši posunout nebo v horším případě udržet, než se rozpadnout. Stačí se mrknout třeba na Katapult nebo na Olympic. Furt jsou na žebříčku.

Jednou jsem byl u Psa. Byla to doba, kdy sem tam chodil furt a bylo mi celkem jedno, co tam hraje. Chtěl jsem prostě jenom někde bejt. Taky jsem neměl žádný prachy a jediný místo, kde jsem mohl nějaký peníze získat byl Yellow dog. Post osvětlovače a následný dvě honorářový kila na baru byly jedinej možnej přísun peněz (takže existencionální důvod, že jsem „jenom chtěl někde bejt„ - je trochu lež). Nejhorší na tom bylo to, že na tenhle post měli zálusk Mejla s Pítrsem a tak jediná jistota zisku těch dvou kil,spočívala v tom, že jsem musel přijít fakt brzy a dohodnout si to první.

No a jednou takhle přijel Joe Carnation Band. Týpci nazvučili a pak se opřeli o bar, kde jsem se nacházell i já (vítěz). Byla to zvláštní parta. Bubeník byl strašně tlustej, basák byl strašně vysokej a Joe Carnation měl černý brejle. Rozhodně ale nepřipomínali hrdiny tamtý pohádky. (jasně myslel jsem Bajaju-ta kapela byla ten drak..) Spíš vypadalo, že už spolu hrajou nějakej ten čas.Měli se sebou i nějaký další lidi. Celá parta začala diskutovat. Proběhly klasický hudební témata zvuk, nástroje, efekty, kdekdobylvčera a pak začalo pomlouvání ostatních. No a pak to přišlo. Jeden říká:

„Slyšel si, tak prej se rozpad Cirkus Praha!“

Druhej na to:

„He,he, no vidíš, tak jsme se zase na žebříčku posunuli vo stupínek nahoru.“

Celá skupinka se zasmála jako týpkové v hospodě kam chodí Homer Simpson.

„Ge hehe“( plus krknutí Bárnyho)

Pak byl koncert, na kterej dorazilo asi tak 70 lidí. Byla to doba, kdy na kapelu i z nižších pater žebříčku přišlo víc než 30 lidí. Docela to šlapalo a chvílema to škrtalo o trsátko Jimiho Hendrixe.Na konci řek Joe Karafiát:

„Teď vám představím kapelu. Kytara - já, basa - Bidlo a bicí - Prase.“

Jak to dořekl, tak bubeník vstal, otočil se, sundal si kalhoty a ukázal celýmu klubu svůj tlustej zadek. Joe Karafiát se naposledy naklonil k mikrofonu a uzavřel to:

„A tohle je prdel Prasete!“

Naposledy jsem bliknul. Vypínač, kterej svítil na bubeníka nebo spíš na prdel Prasete selhal, nebylo se čemu divit. Třeba měl v sobě pojistku, že když žárovka, kterou ovládá, svítí na něco hnusnýho, tak musí selhat. Možná, že to byl důvod toho, proč tak často fungovaly u Psa tři vypínače z osmi. Někdy se tam vyskytovaly hodně divný figury.Šel jsem dodělat ten účet na baru. Myslím, že tenkrát nedorazili Pítrs ani Mejla. Pak jsem šel v totální kose domů.

Byl to naprosto průměrnej večer. Určitě jsem zažil mnohem daleko zábavnějších večerů. Jenže z mnoha zábavnějších večerů si dneska nepamatuju nic. Tady z toho jsem si odnesl celoživotní „pravdu“, která hraničí s trvalou hodnotou. Není nic ujetě dementnějšího, než muzikantský rozhovory, ale je jasný, že kapela by se měla posouvat po žebříčku nahoru.

To, že se všichni držej a nikdo se nerozpadá, je samozřejmě blbost. Hodně kapel, díky kterým jsem si vydělal dvě kila, už nehraje. Třeba Despondancing - jejich basák je teď v Londýně a byl na našem koncertu v Boston dome. Kámoší se totiž s Mejlou. Taky na ně vždycky blikal Mejla. To je jasný.

Naše úvodní kolo v Londýně pomalu, ale jistě, končilo. Guy Fixsen se naučil několik českých vět a všechny základní číslovky. Pády ho dost rozhodily. Ono mu totiž nic jiného nezbývalo, než alespoň trochu proniknout do tajemný hatmatilky v jejímž centru se dva týdny nacházel. Guy je totiž dobrej týpek. Všechny nás totálně oddělal, když natočil kytaru do jedný písně. Celej den jsme nahrávali tuhle věc a fakt se nám dařilo. Jelo to a byl to rokenrol . Šel jsem nahrávat kytaru a nasolil jsem tam riff, o kterým jsem byl přesvědčenej, že je to král všech rifů a nápadů v této písni. Všichni jsme cejtili, že to jede. Guy se taky tvářil spokojeně a pak, tak jakoby stydlivě navrhl, že by se tam možná měl takovej nápad. Nebylo to takový to:

„Máte štěstí, že jdu kolem!“

Bylo to spíš takový, jako kdybys někde ztratil peněženku s deseti litrama a přišel by k tobě člověk, kterej by tě identifikoval podle toho, že vedle těch deseti litrů tam byla taky tvoje občanka a řek by:

„Není to náhodou tvoje?

Takhle přesně přišel Guy a řek:

„Možná by se tam mohlo něco hodit.“

No a pak tam poslal triolovou hyperpalbu, která tu píseň poslala úplně do jiný ligy. Bylo to jako kdyby třeba za Slavii začal hrát Gerrard. Vlastně to bylo tak jako kdyby ten týpek, co ti vrátil tu peněženku odešel a ty bys zjistil, že místo deseti je v tý tvý peněžence stodeset litrů.

To právě bylo na Guyovi fajn - stejně jako Dušan a Moucha, je totiž Guy Fixsen týmovej hráč. Hatmatilka nehatmatilka. Vo posunování se po žebříčku v souvislosti s neanglicky zpívající kapelou z východní Evropy už samozřejmě nemá cenu mluvit vůbec. Tohle byla možná jedna z věcí, kvůli který jsem byl já osobně rád, že jsme tuhle desku nahrávali takhle (a taky tamhle). A tím už definitivně končím s rozebíráním toho, co by měly dělat kapely, protože to stejně nevím a jsem nadšenej, když se dokážem dohodnout na tom, co máme dělat v naší partě. A to je dost těžký - málokterý hlasování končí 4:0. Většinou je to ve chvíli, kdy jedem z koncertu a chcem dát benzínku.

Přišel poslední den. Sbalili jsme si na hotelu věci a šli jsme do studia. Nazpíval jsem poslední vokály do písně „Holka s lebkou“ a naposledy jsem si do svý vlastní lebky pustil naplno sluchátka. Mejn s Mouchou se rozloučili a vyrazili na letiště. Ve chvíli, kdy jsme se loučili, ještě nikdo z nás netušil, že oni se právě vydávají po té nejlepší cestě, kterou si mohli vybrat. Ve studiu začala probíhat likvidace všech zapojení, propojení i připojení. Natahali jsme všechen fungující i nefungující aparát do studiového vestibulu. All začal kopírovat všechno, co jsme nahráli ve studii KORE z jejich kompu na náš disk. Celá tato operace probíhala hlemýždím tempem a já jsem akorát v duchu prosil Bertila Bizzara, ať se nic nepodělá nebo nezasekne.

Udělali jsme si první a poslední společnou fotku. Pak přijel Pepa Milata se svým kámošem a zaparkovali obytnou dodávku před studiem. Rozloučili jsme se s Guyem.

„Uvidíme se při míchačce!“

Mise „cesta domů“ mohla začít.

Před odjezdem do Anglie byl vymyšlen plán, že v rámci ušetření peněz v totálně napnutém rozpočtu, pojedeme zpátky společně s aparátem. Lišák Mejn vycejtil, že ta cesta s aparátem není úplně dobrej nápad a koupil si ze svýho zpáteční letenku. To samý udělal Moucha, kterej tvrdil, že nemůže jet trajektem přes kanál, protože má velmi drsnou mořskou nemoc. Oba dva(bodie i ´kraťasák) dorazili za tři až čtyři hodiny domů. Díky tomu, že ze studia vypadli o cca 7 hodin dřív, než jsme my vyrazili, tak v podstatě byli doma (už několik hodin!!) ve chvíli, kdy jsme se my snažili nacpat aparát, kufry a hlavně sebe do obytný dodávky. Kladu důraz na slovo o b y t n á d o d á v k a.

My jsme si totiž mysleli, že v týhle prostorný a vyhřátý obytný dodávce proběhne tzv. dotočná , že budeme koukat na filmy a že budeme mastit turnaj playstationu. Tahle představa byla totální fata morgana. Nevím, jestli ji vytvořila slovní kreativita naší manažerky Dydly nebo naše mozky plné fantazie, které špatně vyhodnotily slovní kreativitu naší manažerky.. Každá teorie bude mít do konce našich životů své zastánce - to je jasný a neoddiskutovatelný fakt. Občas holt probíhaj s managementem lehký naprosto nedůležitý konflikty. No spíš to jsou konfliktíčky.

Každopádně ta dodávka nebyla „tahle“, ale byla „trochu jiná“. Ne, že by byla špatná-nikdy jsem takovým strojem nejel. Pro aparát a dva řidiče, co se střídaj je to naprosto ideální dopravní prostředek..Nemá cenu to okecávat. Kdybych nebyl idiot, tak bych si prostě ze svýho koupil tu zpáteční letenku! Protože platí stará dobrá pravda Forresta Gumpa.

„Bejt idiot není žádnej med“

Ještě bych chtěl sdělit jeden zásadní fakt. Další popis událostí není nic proti Pepovi Milatovi a jeho obytný dodávce. Pepa je hodnej člověk, kterej nás dovezl celý domů, ujel strašnou dálku a ještě nám udělal cenu - za to mu patří naše neskonalé díky a taky nějaký ty prachy(tahle věta už jednou proběhla). Jde spíš o to, že jsme tu zpáteční cestu při plánování trochu podcenili.

Existuje hitparáda nejhorších zpátečních cest VF.

4. místo - Cesta z Nitry po celotýdenní totálpunkové šňůře po Slovensku. Příjezd v pondělí ráno plus odchod do práce.

3. místo - Cesta z Třince v šílené sněhové kalamitě okořeněná náletem dravce z ptačí říše do předního skla. Následovaly hodiny (pojem z Formule1 - ne časový úsek) na dálnici.Průměrná rychlost cca 35km/hod.

2. místo - Cesta z Gdyně do San Piega na jeden zátah po třech koncertech s polskou kapelou Hey v řadě. Průjezd zimou a vytrvalým sněžením ve špatně topící dodávce. Odjezd v sobotu v deset večer. Příjezd v neděli dopoledne na pokraji fyzického zhroucení.

1. místo - Návrat z Londýna.

Když jsme se v osm večer narvali do tlamy „obytky“, tak nikdo neměl na nějaký dotočný kalení náladu. Všichni jsme toho měli plný zuby - energii jsme vypustili do nahrávky. Ve chvíli, kdy jsme zavřeli dveře studia, to taky samozřejmě každej z nás začal cejtit. Navíc přepis dat z anglického kompu na náš disk trval strašně dlouho a tak jsme vyrazili pozdě a museli jsme pořád jet, aby nám neujel trajekt přes kanál. Přestávky na vymočení vypitých piv nepřicházely v úvahu. Najednou jsme všichni chtěli být doma a jediný lidi, kterým se to splnilo v podstatě hned, byli Mejn a Moucha.

Další rány do našich představ následovaly hned jak Pepa nastartoval. V obytce nebyl žádnej DVD přehrávač ani playstation, protože ho Pepa zapomněl doma. Náš obří aparát ucpal přívod teplýho vzduchu, kterej měl proudit k nám dozadu a hlavně - jeho váha zpomalila rychlost dodávky. Tu zpomalenou rychlost zpomalila ještě námraza na silnici. Prostě jsme jeli nejrychleji tak devadesátkou a průměrně tak sedmdesátkou. Pítrs vymyslel teorii jak to přežít.

„Hele, trosky, jediná šance, jak tohle zvládnout, je vydržet do přístavu, zmastit se totálně na prázdným trajektu v prázdným baru hodně dobrejma drinkama za zbylý euráče a pak frčet domů e-mailem. Pánové e-mail je jediná šance!“

Cestovat e-mailem znamená v hantýrce spřízněný kapely Volant okamžitě usnout po koncertu v dodávce, nevnímat cestu a hlavně si ji vůbec nepamatovat - případně si nepamatovat ani vystupování v cíli ( není myšlena koncertní aktivita, ale v historii kapely Volant se podle mě stalo i toto - myslím, že to je takovej speciální nevyžádanej e-mail). E-mail má svoje kouzlo, ale tak jako tak, je to nouzový řešení, protože druhej den ti není úplně nejlíp..Hehe.

Nebyl to špatnej nápad. Ale bohužel (nebo možná bohudík) neklapnul. Tu noc se totiž na trajekt nalodilo několik tisíc mladejch Francouzů a Angličanů - nevím přesně, o co šlo, ale asi to byl nějakej hromadnej výměnnej turistickej pobyt. Jedni se vraceli, druhý jeli tam. Trajekt byl totálně ucpán masou lidí. Vystání fronty na jedno pivo nebo kafe trvalo hodinu. Ke všemu jsem zjistil, že trpím mořskou nemocí. Hrozba kachny se začala stupňovat. ke všemu jsem  P jsem se pořád musel vyhýbat nějakým lidem, takže hrozilo, že je bud pobliju nebo na ně hystericky vyteču a odhodím stres z nahrávání. To jsem nikomu nechtěl udělat.

Vypadá to, že to "mačkání se na trajektu" jakoby není utrpení( utrpení nebylo nic v nejhorším případě to byl černý humor..), ale vzhledem k tomu, že jsme v cca 7 lidech fungovali dva týdny intenzívně na jednom místě, tak vhození mezi tisícihlavou masu lidí bylo jako kdybych spal v lese a těsně před tím, než bych se probudil, by někdo přivezl obrovskou bednu na kolečkách, dal by ji těsně k mýmu uchu a pak by do ní pustil Motörhead. Myslím si, že tohle by byl schopnej udělat jedině Jirka Zemánek z kapely Wohnout.

Seděli jsme u stolu na trajektu, kterej se ploužil přes kanál. Byli jsme tak v jedný pětině cesty, všude kolem žvatlali dvanáctiletý frantíci s anglánama a mně se chtělo krutě zvracet. Vyběhl jsem na palubu a ohnul jsem se přes přes zábradlí. Do moře padalo poslední anglický jídlo. Myslím, že to byla čína. Pak jsem si utřel pusu a zařval jsem

„Zvratky přes palubu“

To nejhorší ale bylo ještě před náma.

eden HEY
Počet stažení 0013560

Ahoj lidi!

Tady je pro Vás ke stažení naše EP Čtyři slunce, které jsme vydali ke stejnojmennému filmu Bohdana Slámy. Je na něm pět songů, jeden zvláštní bonus a dialogy, který uváděj jednotlivý písně.

Co s tím můžete udělat?

  1. nedělat nic,
  2. stáhnout si EP a poslouchat,
  3. stáhnout si EP, poslouchat ho a odměnit nás jakoukoliv částkou v rozmezí koruna až nekonečno korun na účet 2107698153/0800,
  4. objednat si EP v našem e-shopu.

V době probíhající diskuze a polemiky mezi piráty a nepiráty prohlašujeme toto:

Když si to někdo stáhne a nedá nám nic, nevadí, ale plácat po zádech ho za to nebudeme. Když nám někdo něco pošle, potěší nás to a dotyčný jedinec tímto projeví svůj charakter a zároveň respekt k naší partě. Američané říkají: vote by wallet. Volně přeloženo: zaplatím za to, co se mi zdá dobrý.:)

Celou desku jsme nahráli za peníze, které jste nám dali za naše předešlá alba (Klenot, VFRFP, Detaily). Náš label jsme my čtyři a ředitel. Vaše peníze jdou do naší hudby, a to je podle nás čistej model. Doufáme, že je pořád trvale udržitelnej.

Děkujeme všem, co se rozhodnout za desku zaplatit. Mužete přispět kartou, převodem z účtu nebo elektronickým bankovnictvím. Poplatky za převody jsou únosné. Zaplatit lze také pomocí SMS. Je to asi nejpohodlnější, ale o zaslanou částku se musíme dělit s operátory.

Záleží jenom na Vás, co uděláte.:)

VF

Ahoj lidi!

Tady je naše deska. Každej si tu desku může stáhnout, poslechnout a pak se rozhodnout, zda si něco zasloužíme. Pak může poslat libovolnou částku přímo na náš účet. Je to pro nás nejlepší podpora a všechny takhle poslaný peníze jdou za náma nejen na další desku Vypsaný fiXy, ale i na další projekty, který mají smysl. Nesmírně si vážíme každýho, kdo takto učiní, protože to udělá, i když nemusí.

Díky vám se to dá. DÁ SE TO DÁT!

DĚKUJEME MÁRDI, PÍTRS, MEJLA

stáhnout cd + texty koupit v našem e-shopu
stáhnout cd + texty
mp3 105 mb flac 491 mb

Ahoj lidi! Vítáme vás!

Jste tady a můžete si úplně v klidu stáhnout naši novou desku i s bookletem.
Zkuste to ještě malou chvíli vydržet a přečíst si pár následujících řádků.
Nejdřív bychom Vám chtěli poděkovat.

Za co?

Děkujeme Vám za Váš zájem o naší partu!
Jsme rádi, že Vám opět můžeme po třech letech něco novýho nabídnout.
Byla to fuška a dalo nám to zabrat. Mentálně, fyzicky a samozřejmě i finančně.
Nahrávka trvá 42 minut a 24 vteřin.
Stažená je za pár chvil. Ale ještě chvilku počkejte..

Každej z Vás má opět čtyři možnosti. Buď stáhnout a poslouchat nebo stáhnout a poslat dle svého uvážení libovolnou částku na náš účet a poslouchat nebo stáhnout, poslouchat a pak případně poslat libovolnou částku. Poslední varianta je, že si to stáhneš a pak si třeba koupíš v našem shopu cokoliv uznáš za vhodné.
Všechny peníze, který utržíme za prodej našich nahrávek a ostatního merchandise dáváme na jednu hromadu a nikdy ji nerozdělujeme. Když přijde čas, tak větší část peněz vezmeme a zaplatíme z ní další nahrávku a následně pak klipy, cd nebo vinyly - prostě vše, co je třeba. Děláme to takhle celou dobu - každá deska vydělává na tu další. Kdo chce, ten nás může podpořit - podporuje tak vznik další desky. Platba zaslaná přímo na náš účet je nejlepší – poplatky jsou minimální.

To je vše. Bez Vás by to nešlo.

Márdi, Mejla, Mejn a Pítrs.