Dva týdny jsem neviděl ani Dušana ani Mouchu ani zbytek Vf. I s kapelou jsme dali pauzu. Navzájem jsme se totálně vyždímali.Každý nahrávání je totiž fakt velká zabíračka (nebo ždímačka) a nejlepší je, když se potom ty lidi chvíli neviděj a odpočinou si od sebe.

Moucha s Dušanem si rozdělili čtrnáct nahranejch písniček na polovinu a každej z nich se se svojí sedmičkou zavřel ve svým studiu. Zrno se začalo oddělovat od plev. Bicí jsme měli nahraný celý - Pítrs to měl zdárně za sebou. Mejla na tom byl s kytarovejma partama stejně. Mejn nakonec dohrával jednu basovou linku a já jsem nazpíval nebo přezpíval pár vedlejších zpěvů a do jedný písně jsem nahrál úchylný dětský klávesy.

Cejtil jsem tam ty klávesy od začátku. Doma jsem je neměl, protože si je půjčil Pítrs a tak jsem si půjčil miniaturní dětský klávesy od Ladisových dvojčat. Ty klávesy měly dost vybitý baterky a hlavně moc neladily. Vydávaly úplně děsivý zvuky.No a díky tomu se mi podařilo nahrát přesně to, co jsem tam pořád slyšel. Bylo to sice úplně něco jiného než jsem chtěl, ale potvrdilo se to, že když seš o něčem přesvědčenej, že by to tam mělo být, tak to prostě musíš nahrát. Protože smazat se to může vždycky, ale když to tam pak není, tak tě to sere celej život(když sis to nevyzkoušel)

Dušan s Mouchou prosypávali londýnskou směs ušními síty a připravovali ji na míchačku. Za necelý měsíc jsme pak měli odletět zpátky do Londýna a tam to s Guyem smíchat. No vlastně to měl smíchat Guy a oni dva na něj při tom měli dohlížet. Řekl bych, že na to dohlížení se těšili nejvíc. Dorazil jsem totiž za Dušanem do studia na výše zmíněný dodělávky. Když jsme se začali bavit o tom, jak bude probíhat míchačka, tak mi sdělil jasnou a výstižnou vizi:

„No, hele, Guy bude míchat jednu a půl písně denně. Jednu dodělá celou a druhou si připraví na příští den. My si to s Mouchou poslechneme, vybalíme na něj připomínky a von bude zase míchat nebo taky už ne. Konečně se zbavím prokletí a celkový psychopatie z odpovědnosti při míchání a pořádně si to tam užiju. Navíc ještě okouknu ty jeho anglický míchací finty. Na jeden večer si zamluvíme lístky na Premiér League. Hochu, to bude ráj! To bude odměna za to peklo, co bylo před tím, a který probíhá teď. Teď prostě do zápasu vběhne v 70. Minutě Guy Fixsen a rozhodne.“

„Co když nerozhodne?“

„Hochu, Guy Fixsen rozhodne!“

Dušan domluvil a v jeho očích zářilo neskrývané, opojné nadšení.

Jeho plán nebyl vůbec špatnej. V podstatě to bylo geniálně vymyšlený. Guyovy skvělý uši a ruce, dva páry kontrolních uší a Mouchova precizní angličtina, která rychle definuje požadavky a taky lehké nedostatky . Ty pak lišák Guy okamžitě odstraní a všechno bude probíhat naprosto rychle a funkčně. Jenže to nakonec dopadlo úplně jinak. Nikdy totiž nevíš, co přijde. Člověk míní - život mění. Stejně jako nikdy nevíš, s čím přijde Roudriguez. není to možná úplná paralela, ale cejtím určitý propojení ke kterýmu se pokusím dopracovat.

Roudriguez je dlouhodobej kámoš naší kapely. Známe se od začátku. Na začátku dokonce hrál s Mejnem a s Pítrsem v kapele Kyrie. Dodnes si pamatuju na tu trojku v černejch, dlouhejch kabátech. Dnes je Roudriguez výtvarník, profesor a trochu mimoid. Roudriguez hraje v klipu na píseň Štěstí Jimi Dixona. Další naše klipy na píseň Iluze a Antidepresivní rybička natočil dokonce přímo on společně s Pítrsem. Na našich koncertech občas tančí a zpívá. Nejmenovaný zlý jazyk tvrdí, že vydává prapodivný skřeky v epileptickým záchvatu. Nemůžu to prásknout, ale já to nejsem..

Je to strašnej perfekcionalista, kterej vždycky něco vymyslí, do detailu to prokoume, začne na tom tvrdě makat a nakonec to změní a zase to začne prozkoumávat. Roudriguez je prostě pořád jako budoucnost, která se možná stane, ale ještě nepřišla a není jasný jestli vůbec přijde. No a když pak konečně přijde, tak Roudriguez stiskne tlačítko rewind a jede to znova. Možná je to trochu jako ve filmu "Na hromnice o den více"

Roudriguez je taky diskutér. Pokud seš s ním v nějakým projektu, tak chápavě-dalo by se napsat souhlasně  vyslechne tvoje názory a nepatrné požadavky. No a pak si to udělá, jak chce on. Roudriguez je ale fakt král diskuze. Bavit se s ním v hospodě-to je jak dlouhá výměna na antuce. Snad jenom jednou to bylo kratší.

To jel takhle kdysi   Roudriguez stopem s Mejnem hulit do Amsterodamu. Klasická letní akce. Začali v Německu stopovat na dálnici. Přijel německej polísmen. Zaparkoval svůj bourák u krajnice a vylezl ven. Ohromnej německej nekompromisně se valící ZÁKON. Možná se jmenoval Uwe Berwanger. Uwe je moc měkký. Byl to Hermann. Proti tomuhle germánovi je Fousáč rozklepanej důchodce dávající vrácenky na pardubickým zimáku těm, co si dou ven zakouřit nebo rozebrat zápas nebo se vymočit k Labi, aby nemuseli stát frontu nebo vedle někoho na záchodě. Mejn ho zmerčí první a říká:

„Hele, Roudriguezi, balíme to - támhle jde fízl a evidentně z nás není nadšenej!“

Roudriguez se jenom sebevědomě usměje:

„V klidu Mejňáku, já mu to vysvětlím.“

 Důraz této věty je na zájmenu „já“ sebevědomí na „vysvětlím“. Hermann Berwanger přichází až k nim nasazuje klidnej, hlubokej tón, z kterého je cejtit, že tenhle chlápek je celkem férovej chlap a že umí uznat něčí chybu, ale že je taky jasný, že tu osudovou chybu uzná jenom jednou. Takže se na ně podívá pohledem, ve kterým uznává jejich osudovou chybu a promluví na ně.

„Das ist Autobahn!“

 Výraz jeho pohledu se změní. Kdyby se pod pohledama objevovaly titulky, tak by se tam objevilo.

„Doufám, že rychle vypadnete do prdele!“

 Mejňák to jasně cejtí a bere do ruky bágl. Roudriguez to ale má jinak. Nasazuje vysvětlující úsměv a začíná chrlit špatnou němčinou asi tohle:

„V klídku, šéf, my jet do Amsterdam na výlet, my stopovat auto za malá chvíle a jet dál, my nevadit nikomu. My kamarádi ze škola. Dneska pěkná počasí na výlet. Já koukat navaše kára jak blikat tu my nestopovat to být Audi, můj děta mít stará audina do který pak dát slepice a ona pak za dvacel let jet hned na první start klíčkem až do Frankfurt na výstava surealizmus..“

Němcův mozek celou situaci vyhodnocuje tak, že mluví moc potichu a tak prohrne skrz hlasivky o dost víc decibelů:

„Das ist Autobahn!!“

Mejn už má batoh na zádech.

„Roudrigezi, dem, vole, než se nasere!“

 Roudriguez roztahuje úsměv do co nejkámošovatějšího šklebu:

 „Já vědět, že tady my byt na dalnici, my potřebovat jet dal do Amsterodam, tam pohoda. Vy byt někdy v Amsterodam?“

Ve chvíli, kdy pokládá otázku se snaží o kamarádský poplácání Berwangerova ramena v uniformě. Policajtův obličej nevěřícně vykuluje oči a nasazuje zvukového Krakena. V případě, že bych měl jmenovat kapelu, která by ho mohla vzít na post zpěváka, mě napadá jedině fiktivní formace:

Emomotörhead

Zvuková smršt proudí do Roudrigových bubínků:

"Das ist ( přirovnání - dvakrát výstřel z pistole) autobáááhn!" (přirovnání - střemhlavý bombardér).

Decibely i prskavce dopadají do Rodrigovy tváře. Mejnak už je vzdálenej a kříčí:

„Ser na to, padáme, do prdele, nebo nás sejme!“

 Roudriguez se na něj s vítězným výrazem otáčí:

„V klídku asi mluvím moc rychle, trochu si to tady vysvětlujeme-máš na tý ceduli asi napsaný blbý město, že tu tak dlouho trčíme. Měl si tam rovnou napsat Amst a pod to nakreslit jointa. Borec je v pohodě už to dořešíme. Mám ho zmáklýho."

Ve chvíli, kdy se otočí zpět, tak kouká do rudýho, vztekem opuchlýho obličeje. Stačí ještě říct:

„My mít dobrá směr?“

 V týhle chvíli přichází extrémní nadechnutí. Do německých plic proudí absolutní objem německého vzduchu.

„Das iiiiiiiist Autooooobááááááááááááhn!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“

Hirošima.

Další „Das ist Autobahn“ už nepřijde - to je jasný. Jediný, co přijde je odvoz do cely, po kterém následuje intenzívní Berwangerovo mučení - dvoušlapka pěstí na břicho. Roudriguez neštastně pokrčí rameny:

„Aha, tady to asi nejít co? Stopovat a stát a mávat. V pohodě, šéfe, s kámošem to my vzít kolem. Já mu to vysvětlit, že tady to nejít.“

 Roudriguez bere svůj bágl a dohání Mejna:

„Ty jo, člověče, tak tady se asi nesmí vůbec stopovat-tady to trochu smrdí průserem-ještě, že sem to hned vycejtil!“

Hermann Berwanger kouše do řízku ve svý káře. Už je v klidu.

Tak to byla ta před několika díly slíbená příhoda „Das ist Autobahn1“.

S malým zpožděním v souvislosti s tím, že Dušan Neuwerth měl svůj plán, kterej nakonec skončil jako Roudriguezovo stopování na německý dálnici.

Mouchova žena totiž byla těhotná. No a doktor jí řekl, že může) a že nejspíš bude) rodit ve chvíli, kdy bude Moucha v Anglii kontrolovat práci Guye Fixsena. Nebo ve chvíli, kdy bude sledovat standardní situaci na zápase Premier League. Některý věci prostě chlapi nemůžou pozorovat z povzdálí. To je život. No a tak musel Dušan do Londýna sám. A bylo to. Dušan bez Mouchy. Doyle bez Bodieho. Každej seriál má holt jednou poslední díl.

Když se to Dušan dozvěděl, tak z toho moc nadšenej nebyl. Zavolal mi a nejčastější slovo, který použil bylo slovo „sám“.

„Sám zejtra dojedu na letiště, sám nasednu do letadla, sám projedu Londýnem, sám se ubytuju, sám půjdu na toasty, sám zejtra dojdu tou dlouhou ulicí do studia, sám tam budu s Guyem, sám, sám, sám, sám .

Přemejšlel sem čím bych ho utěšil:

„Zase tam budeš dva tejdny s rodilým mluvčím, budeš sám v pokoji pro půl člověka a když si každej den ve sprše zazpíváš - „To musím zvládnou sám, tak to zvládneš a rozhodneš v prodloužení, když osud v 90.minutě vyrovnal.“

Ne, že by se Dušanovi po dočasném rozpadu sehraný dvojky hned zlepšila nálada, ale řek bych, že hlavně ta představa osamoceného zpěvu ve sprše, ho vrátila zpátky do pozitivní fáze.

„Ve sprše si budu zpívat jedině „Alone“ od Bee Gees a jestli hochu do mě budeš prudit a dělat si ze  mě prdel , tak to smícháme sami s Guyem tak, že to bude znít jako Bee Gees!“

Starej, dobrej, vtipnej Dušan byl zpátky.

„Super, tak to budem konečně v balíku, ale stejně to radši smíchejte spíš jako „Leave it Alone“ od NO(vf)X!“

Dušan se v telefonu zachechtnul a zeptal se:

„Dorazíš na pár dní? - Sou tam zamluvený ty lístky.“

Na to sem moh říct ( nebo zazpívat) jenom jednu jedinou větu:

„YOU´ LL NEVER WALK ALONE!“

A bylo celkem fu(c)k, že sou ty lístky „jenom“ na Fulham vs Bluckburn.

Dušan to položil a druhej den zmizel do Londonu.