Historie //
Jednou jsem jezdil s partou lidí ze školy Svítání, kde jsem byl na civilce, stopem po Francii. Najednou jsme se ocitli v Andoře.
Večer jsme se strašně zmastili v Andora la Vella s jedním Francouzem, kterej se k nám náhodně připojil, a pak jsme tam v noci úplně zhulený běhali po golfovým hřišti, kde válela strašná spousta žlutejch golfovejch míčků. Chechtali jsme se, zmateně jsme gestikulovali na Frantíka a svět byl krásný místo.
Měl jsem těch golfových míčků plný kapsy a pak následně ráno plnej batoh. Domů jsem přivez asi čtyři a nakonec mi zbyl jeden, kterej se při stěhování ztratil, a já ho po strašně dlouhý době našel. Ležel na dně papírový krabice v jiný papírový krabičce, kde mám různý fotky, talismany a památky na různý dobrodružství.
Ve chvíli, kdy jsem ho našel, mě to napadlo a už jsem to nepustil.
Co?
No to, o čem bude píseň Caddy.
Jestli si někdo myslí, že to je vo tom, jak zhulenej běhám po golfovým hřišti, tak je vedle, ale pravda je ta, že kdyby se to nestalo, tak by asi tahle písnička vypadala jinak. Možná že by všechno vypadalo jinak. Každopádně si tam každej může najít ty svý vlastní neviditelný vlákna. To je svoboda, kterou preferuju nejvíc ze všeho.
Nejlepší na tom večírku bylo to, jak nám ten Francouz ráno podal důležitě všem ruku a zmizel. Měli jsme z toho tenkrát trochu srandu. Teď mi to přijde, že to od něj bylo fakt hezký. Absolutně si nevybavuju jeho tvář. Pamatuju si jen tu situaci. Takhle to mám často.
U této písně se asi nejvíce projevilo, jak se nějaká písnička může změnit od chvíle, kdy mě napadne „něco“, a pak z toho vznikne díky celý Vypsaný fixe „tohle“.
Základem všeho byla tenká kytara, která je ve sloce. Na tohle jsem pak doma nabalil celou melodii s textem. Bylo to takový pomalý a smutný. Kapela to následně úplně předělala. Pítrs do toho začal hrát svižnej psychojungleovej rytmus a Mejn se na něj hned přilepil. Najednou z toho byla vypalovačka – yes! Hudba korespondovala s dlouhým odpalem profesionálního golfisty. Ondra Ježek dohrál prastarý klávesy, který vybral ze změti kláves, který se v Jámoru povalujou.
V nahrávce je hodně zajímavej xylofon.
Ten xylofon tam nahrál Petr Marek z kapely Midi lidi. Tenhle člověk se totiž celej tejden našeho nahrávání pohyboval ve studiu a chodil s náma na obědy. Potřeboval totiž dotáhnout nějaký záležitosti s Ondřejem, a tak prostě musel trochu „přetrpět“ situaci, že už jsme tam i my. Většinou si dal k obědu kachnu a já si vždycky říkal, že rychlost jeho metabolismu koresponduje s rychlostí jeho myšlenek.
No a tak nějak bych řek, že i hraje.
Ale systém v tom je.
To, že by mohl zahostovat, navrhl Ježek. Petr Pítrsovi venku před studiem sdělil, že se před náma stydí. Připadalo nám, že rozhodně stydlivej typ není, ale rozuměl jsem mu, jak to asi má a myslí, a tak jsme ho nějak zvlášť nepřemlouvali.
„Von něco doma nahraje,“
šklebil se Ondra Ježek za pultem.
No a taky doma nakonec něco nahrál. Akorát já jsem si celou dobu myslel, že jsme mluvili úplně o jiný písni, takže pak, když mi Ondra říkal, že to tam je, jsem to hledal jinde. Myslím, že to je situace, která je pro leadera Midi lidi tou největší odměnou.
Poslouchám jinou píseň a za zahostování považuju svůj vlastní nevypnutej skřek z pracovního zpěvu. To jsme ho asi fakt nějak srali, že předved tohle. Volám Ondřejovi a ptám se na ten šílenej příspěvek.
„Ty vole to tam zůstalo po tobě. Nahrál to do Caddyho.“
Něco zoufale blábolím, abych nevypadal jako úplnej idiot, a pak pokládám telefon. Za chvíli přichází mix. Xylofonová vyhrávka je fakt super. Nejdřív jsem to vnímal bláznivej odpal do tmy, ale pak jsem to postupně odkryl a došlo mi, že to je ta chvíle, kdy se ten žlutej míček dokutálel do jamky.
