Historie //

08.04.2014 12 ZASTAVENÍ JARA Kapitola7 KARMA JE MIKE TYSON

Jednou jsem byl strašně nasranej.

Ale strašně.

Takovej ten intenzivní chvilkovej vztek.

Už dávno nevím, kvůli čemu to bylo. Vzal jsem španělku a vypustil jsem to přes ni ven. Bylo to pryč. Takhle se s tím dá bojovat.

Naštěstí jsem měl ještě ke všemu zapnutej nahrávací program, a tak jsem to i zaznamenal. Minus a minus dalo dohromady plus! Cejtil jsem se dobře – přetlak se přemístil jinam, no a z legrace jsem to všem poslal po mejlu.

Zpětná vazba mě dost překvapila. Skoro všem se nahrávka totiž líbila, a tak jsme ji na soustředění nahráli. Dralo se to na desku. Mejla trochu protestoval, ale ve chvíli, kdy jsem ji nazpíval česky, už ji měli rádi všichni, a pak vždycky, když jsme ji na zkoušce dohráli, smáli jsme se tak a jeden přes druhýho hlásil: „To se všichni poserou.“

To jsou takový ty krátký odměny za tu dobu. Je těžký se k nim dostat, ale dá se do prorazit.

Ale je jasný, že vždycky se vyskytne někdo, kdo se neposere. Mávne rukou a řekne: „Tenkrát to bylo lepší.“

Možná mluví o sobě. Možná nemluví. To ví jenom ten jeden. A druhej to ví jinak. Vyhov všem a trumfni Ježíše. A pak se zblázni.

Vyhovte si navzájem, když spolu něco děláte, a na to, co říkaj ostatní, se vykašlete.

Myslím, že tahle píseň je jasná tak, jako když Mike Tyson někoho knokautoval. Nápřah, dopad, finito. Ještě vlastně takovej ten ležící dojezd v bezvědomí. Tohle se dá nahrát na jeden, maximálně dva pokusy.

Vždycky se mi to na zkouškách chtělo hrát jen jednou. Podruhý už nikdy ne, ale pak mě to vtáhlo a šel jsem do toho znova. Nasolili jsme to tam. Jenže taky je pravda, že když chceš něco takhle nasolit, tak se musíš připravit. A to jsou ty druhý pokusy, kdy se ti nechce, ale právě v tý chvíli probíhá nenápadnej posun a tvarování.

Věděli jsme, co chceme udělat, a tak jsme se na to připravili.

Občas se kolem tvýho záměru vynoří lehce zavádějící informace. Proto bych chtěl říct, že tohle není návrat ke kořenům nebo tak něco. Ale hrozně dobře se to vyhlašuje a dělá kolem toho taková ta vomajda.

Podle mě se k žádnejm kořenům vrátit nejde.

Stroj času je jen ve sci-fi.

 

Ale určitě existuje nějaká pralátka, která vznikla, když jsme to spolu poprvé zmáčkli. A ta se pořád vyvíjí a sem tam se do ní přimíchá nějaká další ingredience. Ta pralátka má nějakou podstatu a k tý jsme se chtěli dostat, protože to svým způsobem byla poslední šance.

„Takže návrat ke kořenům,“ zahlásil ironický blíženec.

„Jasně. Dej mi pět, brácho.“

„Zapomeň na wikipedii a řekni, jak si to myslíš ty.“

„Kurňa, kdo dával ten první gól ve finále 1986 v Mexiku?“

„Brown, kámo. Fousáč Brown. Pak se zranil a hrál dál. Nebo jak to bylo?“

Hej, wikipedie, seš boží. Půjdu dál surrealistickou cestou. Hehe. „Děti vyjeveně hledí na své opotřebované zničené rodiče. To není surrealismus, brácho. To je realita.“

Nejde o kořeny, nejde možná ani o pralátku a nejde ani o to, že se z toho někdo poto a někdo nepoto. Nejde vo surrealistickou cestu ani vo klečení na kolenou před těma, co nás vobjevili první.

Jde jen o hraní. To je celý.

Důležitý je říct si, co chci před nahráváním udělat, a připravit se na to. Vypadá to, že to je jednoduchý, ale je těžký k tomu dospět.

Pamatuju si stále moc dobře , jak jsme přijeli před druhou deskou do Citronu a tam jsme nahrávali třicet verzí jedný písně. A pak dvacet pět verzí další. Tenkrát jsme měli jen takovou nejasnou verzi. Něco tam bylo, ale moc toho nebylo.

Producenti si nás povodili.

Fili pocucával ganjový mlíko a Petr Slezák se hrbil za pultem a hypnotizoval naši partu velkýma modrejma očima přes sklo. Oni měli zkušenosti a my byli drzí a vydrželi jsme hodně. Na jednu stranu to dušení bylo způsobený tím, že jsme nebyli tak dobře připravený, a na jednu stranu to byla jejich strategie.

Jaká strategie?

Jednou to zahrajou líp, jindy hůř. A jednou to prostě daj, a až to třikrát nepřekonaj, tak bude jasný, že to, co už nemůžou překonat, je to správný. Budou hrát, dokud nepadnou.

Někdy to fungovalo, ale někdy to bylo s odstupem času takový ždímání energie, aby bylo jasný, kdo je šéf. Měli jsme tam tenkrát mezi sebou v kapele postupem času docela problémy. Pítrs s Mejnem vsakovali jointy a koukali na Mullholand Drive. Furt dokola. Dost se taky kalilo a spát jsem šel nejdřív ve čtyři ráno. Vstávalo se v devět.

Do studia přijel odpočinutej Petr Slezák a ždímačka se roztočila znova. Fili se přišoural, vsáknul mlíko a začal taky ždímat. Druhá deska nás fakt prověřila. Jediný, co jsme nahráli hned, byla píseň Pohyb, oheň, šluk a dým. Asi kvůli názvu. Hehe. Nakonec jsme se totálně vypsychli při nahrávání písně Odvážný mladý muž, protože nikdo nechtěl jít zpívat sbory.

Ega byly tenkrát hodně narostlý.

Fili tomu taky nepomoh, protože do mě začal rejt, že nemám žádnej vliv. Tak jsem vytek jako idiot, protože jsem Filiho žral a myslel jsem si, že ví, jak to má bejt. Pravda byla ta, že v kolalokově limonádě fungoval delší dobu, a tak prostě věděl, že umělý napětí může přinést výsledky.

To, že se ty sračky budou urovnávat ještě nějakej čas, ho zas tak nezajímalo – měl dost svejch starostí ve svý partě.

Ale stejně ty sbory nikdo nenazpíval. Ale do dalších písní pak už jo, protože jsme se večer zmastili a ledy roztály. No a nakonec to myslím klaplo dobře. A všichni jsme se měli rádi a plácali jsme se po zádech, když to hrálo z velkých beden.

Ty vole, Hlava. Mexický dostihy! To se všichni poserou...

Stokrát můžeš bejt poraženej – stokrát se zvedneš a jdeš dál. Naše parta se voklepala a za dva roky přijela do Citronu naposled a byla to Krása nesmírná.

Zpětnej vhled je stejně legrační.

„Hele, hrát jednu songu ve studiu dvacetkrát je píčovina,“ řekli jsme si, když jsme se připravovali na tuhle desku, a v tomhle duchu to jelo v Jámoru.

Dvakrát jsme hráli snad jen Bubáka a třikrát Malou noční hudbu. Když jsem zpíval Karmu , tak jsem v Jámoru vydejchal snad všechen vzduch. Poslední výdech proběhne v úplným závěru. Ondra Ježek vstal a otevřel okno. Smrad z mýho zpocenýho těla odletěl ven. Chvíli jsme kecali, pak jsem to nazpíval ještě jednou a bylo to.

Ondra zase vyvětral a já jel domů.

Tramvaj, metro, vlak, autobus, nohy a byl jsem doma. Pustil jsem si film Těžká váha. James Bradock to(HO) porazil. Řek bych fotrovi, ať se na to koukne, ale ze sms, která mi v tu chvíli přišla, bylo jasný, že Mike Tyson mu dal definitivní kouř.

Ráno byl za oknem krásný den.

stáhnout album

Ahoj lidi!

Tady si můžete zcela zdarma stáhnout naši novou "country" desku. Kdo chce, může nám poslat libovolnou odměnu. Budeme za ni moc rádi.

Každý, kdo přispěje, podporuje vznik další desky.

Děkujeme!

Márdi, Mejla, Mejn a Pítrs.