FÁZE 1- NÁPAD, REALIZACE,PŘÍPRAVA,ODJEZD A CESTA

V úterý 3.2. 2009 zazvonil ve 4:50 budík. Půl minuty jsem čuměl do tmy a pak jsem vstal a přemístil jsem se do koupelny, kde jsem se definitivně probral díky sprše. To, že s ní můžu pohybovat, jak chci, jsem měl docenit až za kanálem La Manche.
 Kouknul jsem se na sebe do zrcadla a řekl jsem:

„Good morning, idiote, je to tady..“

Přišel den D, který znamenal pro naši formaci další pokračování. Pokračování rovná se existence. Naše následná existence byla naplánovaná takto. Přemístit se na dvanáct dní do Londýna do studia KORE a tam nahrát pátou regulérní desku. Jednoduše, jasně a stručně napsáno. Nic víc, nic míň. Takhle napsaný se to jeví tak jednoduchý. Haha.
Vypil jsem čaj , rozloučil jsem se, obul jsem si boty, vzal jsem kufr a opustil jsem byt.
Šel jsem San Piegem, byla ještě tma a taky zima. Dobrodružství začalo. Nádraží ospale startovalo do dalšího dne. Lidé mžourali a vypadali jako rozmrzající biochuchvalce. Sluneční znamení to sledovala ze stěny jako vždycky. Vytáhnul jsem kameru a točil jsem to. Klepala se mi ruka a na rameno mi zaklepal ochrankář. Vypadal jako svalnatější bezdomovec v uniformě.

„Tady se nesmí točit!“
„Vážně?“
„Myslím, že určitě!“
„Můžu tady aspoň čekat?“
„To jo, ale s vypnutou kamerou“

Chtěl jsem začít dál rejt, ale pak jsem se na to vykašlal. Nemělo to cenu.
Zvláštní doba. Proč nemůžu točit něco, co už je (a bylo) stejně dávno natáčený? Zase můžu točit písničky, kde chci a jaký chci, tak se holt musím smířit s tím, že
mně vždycky bude něco vadit. S odstupem času jsem to asi měl vnímat tak, že to nahrávání nebude úplně nejjednodušší. A nebylo.

Vnitřní monolog přerušil hlas pana Odjezda Vlaků, tak jsem vyrazil na nástupiště a nasedl do poloprázdného expresu. Klimbal jsem v kupé a hlavou se mi honily myšlenky o tom, jak to celý začalo a že to fakt jede a že se to fakt děje. Jel i vlak. Jelo prostě všechno a dělo se to.
Jak to ale začalo?

Nová deska začala vznikat někdy na jaře 2008. Šel jsem s Dušanem po delší době v Praze na pivo a vedli jsme řeči. Hodnotili naše společný nahrávání naší poslední desky a vzhledem k tomu, že v kapele panoval jednotný názor nahrát další desku opět s Dušanem, který se tomu nebránil, tak jsme řešili co a jak dál.
Situace byla tato. Delta, kde jsme točili minule, byla zrušená a po rozebrání všech možných variant jsme došli k názoru, že nevíme, kde jinde to vlastně nahrát, protože vždycky tomu něco bránilo nebo to nešlo nebo se nám (VF nebo Dušanovi) to místo nelíbilo. Možná, že by jsme už nešli ani na tu Deltu. Osobně jsem totiž učinil tu zkušenost, že opakování je sice matka moudrosti, ale někdy je to taky matka toho, že to z neznámých důvodů nejde tak dobře jako minule a tak, jak by mělo. Tím narážím na nahrávaní naší druhý desky „Bestiálně šťastní“ v Ostravě, před kterým jsme si mysleli, že to bude stejná pohoda jako při nahrávání první desky, ale bohužel to tak nebylo. Deska sice nakonec dopadla velice dobře, což považuju s odstupem času za zázrak, ale stála nás strašně moc sil a energie, protože jsme tam přijeli nepřipravený a mysleli jsme si, že jsme kingové. K tomu se připočetlo i to, že kouzlo místa bylo trochu vyčerpaný tím, že už jsme tam prostě jednou byli. Ale fakt to nakonec klaplo a vzhledem k našemu dalšímu vývoji to bylo asi v pořádku. Nasbírali jsme další zkušenosti a tak ( pod „a tak“ se dá třeba zařadit, že je dobrý mít s sebou peníze na jídlo, nekoukat zkouřenej na film Mullholand drive, nenechat se zbytečně vytáčet no a tak..)
Název tý desky to celý nakonec asi plně vystihuje.
Po pár pivech s Dušanem začaly vzduchem lítat i jiný témata, ale nakonec jsme se vrátili k rozebírání toho, jak to vlastně ty Angláni dělaj, že jim ty desky vždycky tak dobře hrajou. Po několika desítkách minut, kdy se rozebíralo proč to tak je, padla památná věta. Možná padla lehce přiopilým tonem, ale padla.

„Měli by jsme to nahrát tam!“

Druhej den ráno se to jevilo jako takový plácnutí do vody, ale z tohohle plácnutí začala překvapivě vznikat pořádná vlna, která se rozhodla, že se dostane přes celej kanál La Manche jako legendární plavec Venclovský až ke břehům UK. Na začátku každý akce většinou bývá nějaký takovýhle plácnutí. Třeba, že už to praní na valše je fakt dost dřina nebo, že ty cd jsou fakt už dost předražovaný. Je toho spousta..



V létě jsme s VF vyrazili na první soustředění na Seč do studia Benas, kde jsme nabírali materiál už před Fenoménem. Je to tam v pohodě a zatím nás to tam neomrzelo. V tomhle případě bylo opakování matka pohody, protože vzhledem k již několik let trvajícímu rozdělení VF na pardubickou a pražskou sekci, je Sečská přehrada se studiem, kde můžeme vše, co nás napadne, rovnou nahrát, ideální flek. Je to vlastně jediný místo, kam chodíme s VF poslední čtyři roky na pivo. Dušan tam přijel za náma a nastínil v místní hospodě vizi nahrávání nový desky VF v Anglii v dobrým studiu s dobrým tzv. soundengineerem…, kterej má svý anglický ruce, uši a tajný finty, který se v Anglii předávaj z otce na syna stejně jako permanentky na fotbalový stadiony.
Bylo to jasný, rozhodnutý a odstartovaný - jdeme do toho. Byly jasný i další věci -bude to stát hodně peněz, energie, úsilí, organizování, nervů , ale byla to výzva. V době, kdy hodnota vyrobeného CD klesla na úroveň zlevněného džusu v Kauflandu, bylo taky jasný to, že se tahle investice prodejem CD na 99 % nevrátí. Navíc nám skončila u našeho vydavatelství smlouva a při schůzce „co jako bude dál he?“ nám šéf Sony Zbyněk Knobloch celkem vlídně vysvětlil to, co už jsme věděli.

„Celej tenhle byznys je v řiti, pánové, na to vám peníze dát nemůžeme a sdělil nám výši adekvátní částky, kterou nám byl ochotnej dát na studio.“

Bejt to v hospodě, tak by určitě objednal panáka, kterého by do sebe hodil a bylo by to, jako kdyby právě zapil svýho nejlepšího kámoše nebo spíš zákazníka. Tím nemyslím nás, ale dobu, kdy byla vypalovačka na stejný úrovni jako automatická pračka v roce 1850.
Stejně si myslím, že Zbyňda měl bejt spíš muzikant.

Šli jsme dolů po červeným koberci, kterej ležel na místním schodišti a padla další památná věta.

„Tak si to zatáhneme sami!“

Přemejšlel jsem o tom, co mi připadá divný a pak mi to došlo. Nebylo to TO, že si to zatáhneme sami - to mi právě přišlo docela dobrý. Vzpomněl jsem si, jak jsem byl na Sony poprvé a snažil jsem se tam procpat demáč VF. Byla to dost trapná akce, která vyústila v ještě trapnější konec, kdy z hlavních dveří vykoukla hlava tehdejšího „talentskauta“ Daniela P. a řekla mi:

„Nemáme zájem!“

V těhle dvou slovech bylo obsažený všechno, tak jsem se sebral a šel jsem zase dolů po těch schodech s kobercem. No, a to byla ta změna, to bylo jinak - ten koberec byl tenkrát modrej. Pravda je ta, že se od tý doby změnily i další věci. Tak to v životě chodí. Aspoň už máme i nějaký další možnosti - třeba tu, že si to zatáhneme sami. Otázka byla, kde ty prachy vzít? To byla vážně důležitá otázka.

Vždycky jsme si dělali rezervu na horší časy, protože už jsme je zažili,takže jsme v ní něco měli. Taky jsme si nikdy nerozdělovali peníze za prodej mérčendájzingu. Sice to bylo spíš určený na „novou“ dodávku, protože současná začala dodělávat, ale rozhodli jsme se, že ještě nějakej čas musí vydržet dodělávat a zbytek peněz se vydělá, našetří, vypůjčí atd. V nejhorším případě se prokopeme do nějaký banky jako ve filmu „Darebáčci“.
Taky jsme měli kliku, že začala padat libra.



Začala další fáze. Jezdili jsme dál do studia na soustředění, aby bylo co nahrát. Souběžně s tím se hledalo studio a ubytování v Anglii. Proběhla spousta variant a možností. Nakonec do toho zatáhnul Dušan ještě Honzu Muchowa v rámci novýho pohledu na věc. Moucha to v Anglii dotáhnul nejdál ( tím myslím hudební oblast). Rok tam žil, nahrál tam úspěšnou desku s Extází a byl ochoten do toho jít s náma. Dobrá posila. Jednoho dne mi zavolal a povídá:

„Mám toho soundengineera. Nahrávali jsme s ním s Extází. Mimo jiný nahrával taky s Pixies, Breeders a s My Bloody Valentine. Šel by do toho. Až vám řeknu, jak se jmenuje, tak si budete myslet, že si dělám prdel, ale nedělám..“

„ Hele vzhledem k tomu, s kým nahrával, bych do toho šel i kdyby se jmenoval třeba Pan Tau . Jak se teda jmenuje?“

Moucha se v telefonu uchechtnul a řekl:

„Guy Fixsen!“

A bylo to jasný. Nejlepší na tom je to, že Guy Fixsen vypadá trochu jako herec Ota Šimánek v mladším balení. Guy Fixsen prostě vypadá jako Pan Tau.

Začalo to do sebe zapadat a už to nešlo zastavit.
Guy doporučil studio a Dydla sehnala hotel v jeho blízkosti.
Proběhlo cca 6 několikadenních soustředění VF, z kterých vzešlo strašný množství nových nápadů. V září jsem se na to vrhnul a začal jsem se tím prokousávat. Otevřel jsem svoji hlavu a taky skrýše se starýma zásobama. Bylo to TO, co nejvíc miluju, ale taky někdy nejvíc nesnáším. Nejhorší je vždycky začít. Těžko to nějak podrobně rozepisovat. Snad jen to, že jsem si vymyslel nový způsob „tvoření“ a ten spočíval v tom, že tentokrát jsem nejel nazpívat pracovní demo ve chvíli, kdy mám všechno hotový, ale vždycky jsem si zabral ve studiu den 14 dní dopředu a pak jsem tam prostě m u s e l jet a musel jsem něco mít, abych nevypadal jako trotl. Zároveň jsem si nemohl dovolit to na poslední chvíli odvolat, protože tam místo mě mohl být někdo jinej a nahrávat (ale stejně jsem to jednou odvolal..). Během září, října, listopadu a prosince jsem takhle nazpíval 29 písniček. Zabalil jsem ta CD a poslal jsem je producentům a zbytku VF. Přepadnul mě tíživej pocit, kterej jsem znal a o kterým jsem věděl, že se bude vracet v několika vlnách podle postupnýho stoupání k vrcholu, kterej čím je blíž, tím je dál..

1. Rozeslání a čekání na reakce
2. Stres z toho, jestli se vybraly ty správný věci nebo jestli se vůbec vybraly nějaký věci
3. Smíření se s vypadnutím osobních favoritů
4. Nahrávání vybraného a změny toho, na co seš zvyklej a další smiřování se s danou situací
5. Prvotní poslech nabraného materiálu
6. Další vyřazování
7. Míchání a mastering-definitivní ohrání toho, co bylo vytvořeno - daň z nahrávání
8. Konec - tady máte

No a právě pro tyhle výše zmiňovaný body, který mají samozřejmě ještě různý podbody a podmnožiny, si kapely (našeho typu) berou producenty. Producent nemůže ovlivnit v podstatě dvě věci a to je to, co mu nabídneš a jak na to, co spolu uděláte, budou reagovat ty, pro který to je. Producent ale řekne, že to bude takhle a tvoje jediná starost je to udělat nejlíp jak můžeš. Jde o to, si dobře vybrat toho, co to řekne a věřit tomu, co říká. Myslím, že tohle už jsem určitě někdy napsal, ale patří to sem. Tady je to opakování konečně matka moudrosti. Těžko ale říct, jak by to dopadlo, kdyby nám desku produkoval Franta Nedvěd.

Vlak dorazil do Prahy. Na hlaváku už davy lidí masakrovaly nádražní halu. Pokračoval jsem dál. Hlavní nádraží-Dejvická-Ruzyně. Autobus zastavil na zastávce, kde jsem vždycky vystupoval při nahrávání našeho posledního CD. Nevystoupil nikdo. Tam, kde jsme minule skončili, byl vlastně nový začátek nebo spíš pokračování příběhu.
Terminál 1 stál na svém místě. Kafe stálo kilo. Paní v květinářství aranžovala předražené květiny pro ty, kdo budou chtít někoho přivítat nejen otevřenou náručí. Tři Japonky chodily sem a tam a mezi nimi kličkoval uklízecí vůz likvidující špínu ze všech koutů světa. Dopil jsem to kafe a pomalu se začali trousit ostatní. Mejn, Michal Thomes (šéf naší agentury nominovaný díky precizní angličtině, organizačnímu a zařizovacímu talentu do role spojky mezi naším a jejich světem), Mejla, Moucha s Dušanem a nakonec Pítrs po kalbě, kterej ještě evidentně spaloval pozůstatky vinnejch střiků. Během přemísťování po letišti jsem ztratil kameru, kterou jsem posléze našel položenou tam kde jsem ji nechal. Byl to můj batoh… Naštěstí jsem to zjistil, až když jsem se vrátil zpátky přes polísmeny do haly a tak jsem si pro ostatní vymyslel, že byla tam, kde jsem ji nechal. Asi jsem neměl na to stát se hned naprosto nejjednodušším terčem všech těch, kteří by chtěli bejt vtipný. Nebo jsem chtěl udělat všem radost vygradovaným happyendem? Asi to první.

Let trval asi tak stejně dlouho jako cesta vlakem ze San Piega do Londýna. V letadle se nedělo nic, akorát jedna letuška vypadala jako fotbalista Peter Crouch. Spousta holek v Anglii vypadá jako Peter Crouch, ale to jsem zjistil až po přistání. Tím myslím rodilé Angličanky. Cizinky a naturalizované Angličanky jsou v jiné lize. Ten Peter Crouch je taková vysoká hubená veverka.
Dalšími dopravními prostředky jsme se dostali až do centra Londýna. Městem vibrovala energie, chaos a multikultura. Metro bylo zajímavý jako vždycky. Všichni možní zástupci různých národností sedí vedle sebe a mlčí.Vydržel bych tam jezdit celej den a jenom bych se díval.
Našli jsme hotel ve východním Londýně a ubytovali jsme se. Ten hotel se jmenoval Cheeswick.
Pokoje byly malý, ale s Pítrsem jsme měli štěstí, protože jsme měli nejméně malý pokoj a dobrou koupelnu. V Anglii se prostě šetří místem. Aparát jel do Anglie dodávkou a měl dorazit až za 4 hodiny. Tak jsme vyrazili na první a zároveň poslední prohlídku města. Jeli jsme dvojpatrovým autobusem rychlostí 3 km/hod. V centru jsme zjistili, že naše sedmičlenná skupina není schopná chodit pohromadě a tak jsme se rozdělili na tři díly. Já jsem šel s Pítrsem a s Michalem Thomesem. Našli jsme nějakou čínskou restauraci, dali jsme si večerní oběd a to byl celý náš výlet, protože zazvonil telefon a my se museli vrátit kvůli skládání aparátu, kterej dorazil o dvě hodiny dřív. Ostatně kvůli tomu jsme sem přijeli.

Studio bylo vzdálený asi 20 minut od hotelu. Na fotkách vypadalo větší, ale jinak bylo ok. Moderní design, světlý a útulný. Člověk se v něm cítil dobře. Dušan s Mouchou se radovali z technického vybavení, kterýmu jsem já fakt nerozuměl. Vzduchem lítaly názvy, který mi nic neříkaly, ale ten tón, kterým byly řečený, zněl jako dětské nadšení při rozbalování dárků.. No zas takový to nebylo. Šli jsme zpátky na hotel. Pak přijel Guy Fixsen a řekl:

„Ahoj já jsem Guy. Ty piva ve studiu máte kvůli inspiraci?“

První dojem byl dobrej. Guy vypadal sympaticky. Právě se vrátil po ročním cestování po Austrálii. Připomínal mi mladšího univerzitního profesora. Šli jsme do hospody na vítací drink. Fakt jsme byli na místě. Dali jsme si pár piv. Moucha kecal s Guyem a furt se smáli. Asi vzpomínali na svý legendární nahrávání. Guy pak jednou vyprávěl, že to bylo vtipný. Že třeba něco nahráli a pak ten pás pustili pozpátku plus jointy a faka systém. Možná jsme mu špatně rozuměli, ale myslím, že to byla pravda. Devadesátý léta měly svoji poetiku. Jo a co se týče těch piv ve studiu, tak to bylo tak, že jsme s Pítrsem koupili asi 80 piv a 120 tatranek. Tatranky zmizely za pár dní a piva tam zůstala skoro všechny. Nějak na ně nebyl čas.



FÁZE 2

„ NAHRÁVÁNÍ“


Každý nahrávací den proběhl v podstatě stejně a celý nahrávání byl určitej stereotyp, který byl prokládán zajímavými úseky. Zajímavým úsekem je myšlená pokaždý jiná píseň. Kdybychom nahrávali 12 dní jednu, tak by to asi skončilo nějakou tragickou událostí. Možná by někdo odjel předčasně do blázince nebo tak něco. Vlastně to byl takovej jeden velkej zajímavý úsek s vlivy stereotypu. Nahrávání desky se asi nedá úplně věrohodně popsat - úplně nejlepší je to zažít. Ale tohle samý se dá napsat úplně o spoustě dalších činností na úsečce mezi vlastním narozením, který si nepamatuju a vlastní smrtí, kterou nikdy nepopíšu (naplánovaná sebevražda to snad nebude).
No nic, zpátky k nahrávání, který si pamatuju moc dobře.





Před chvílí jsem napsal, že zajímavý úsek je vytvořen tím, že se nahrává pokaždé jiná píseň a teď si zas chci napsat, že každá kapela stejně nahrává během celé svojí kariéry pořád jenom jednu. To by znamenalo, že všichni, kdo naskočí do kapely jsou už jednou nohou v blázinci. Svým způsobem to je asi pravda. Je to ale dobrovolnej, návykovej blázinec. Celej život si odporuju-chacha. Furt na všechno koukám ze všech stran a některý lidi tím fakt hodně štvu. I sebe tím někdy ničím.

Nahrávání je prostě taková směs. Co v ní je? Reality show, energie, kreativita, soustředění, psychopatie, únava, empatie, kofein, emoce, přetížení, idiotství, chemie mezi účastníky, mrcasení se po totálně prochozeným studiu a čekání na to, až zase půjdu nahrávat, dojetí, nenávist, absolutní radost, egoismus, obavy, nadšení a někdy úplný hovno atd. atd..
Když se to povede a dobře se to všechno smíchá ve správným poměru, tak je to nádhera. Nádheru ocení (nebo vyfáknou) ostatní, kteří se toho nezúčastnili (posluchači) a hlavně čas.





Každý den začal v bodu A. V bodu A se nacházela má postel na pokoji v hotelu Cheeswick. V osm ráno jsem otevřel oči, protože mě vzbudil Pítrsův řvoucí mobil, na kterej Pítrs nikdy nereagoval. Pítrs je totiž mistr světa v disciplíně „jak ráno nevstat“.
Přitom to řvoucí vyzvánění připomínalo radioaktivní poplach. Pítrs ho měl zadaný v pětiminutovém intervalu (mistrovství světa není prdel), ale nikdy ten mobil nevypnul-vždycky to dojelo až do posledního noise teroru-odmlka a pak další noise teror.. a Pítrs nic-prostě mistr světa.Jediná možnost, kdyby odešel poražen, by byla ta, že by jeho mobil měl schopnost měnit budící systém a místo noiseteroru by nasadil novinku. Třeba projev Adolfa Hitlera zkříženej s tůrujícím autem bez vejfuku. Nebo tak něco.
Nezbývá nic jiného než dodat poslední fakt-když Pítrs obhájí titul mistra světa v „ jak ráno nevstat“, tak většinou získá i další titul v disciplíně. Ta disciplína se jmenuje takhle:
„Jak to dohnat,když ráno nevstanu“.
V podstatě je Pítrs sdruženář.

Šel jsem do sprchy, která měla naprosto nejdebilnější směr toku vody. Ten směr byl daný její pevnou fixací, takže se s tím směrem toku člověk musel smířit a časem si ho oblíbit. Po tomto ranním rituálu jsem vypadl z pokoje a šel dolů na snídani. Ta byla každej den stejná-neomezený přísun toastů, slaný máslo, džemy, kafe, čaj a džus. V místnosti seděli skoro vždycky jiní lidé plus starý děda, kterej tam seděl vždycky.. Pítrs se na něj jednou soustředěně podíval a řekl:

„Tohle je maskot našeho nahrávání!“

Myslím, že to zcela jasně a neoddiskutovatelně byl Bertil Bizzaro.
Překročili jsme hranici, ani jsme nemrkli.

Po čtyřech dnech měli všichni toastů plný zuby (mně to nevadilo) a tak jsme začali navštěvovat snídaňové podniky blízko studia. Změna je život. Minimísta pro cca 10-15 lidí. Můj oblíbený podnik mi připomínal flek z legendárního plakátu The Clash. Kdo ten plakát nezná, tak si může prostě představit nějakej svůj oblíbenej podnik, kde seděj Clash. Kdo nezná ani Clash, tak si může představit nějakej svůj oblíbenej podnik se svojí oblíbenou kapelou. Třeba mléčný bar s Motorhead nebo tak něco.
Hotelové toasty ale v počtu našich účastí zvítězily-tam (ve snídaňové místnosti) jsme se taky všichni navzájem začali potkávat, dohánět, seskupovat a pak jsme v těchto náhodných uskupeních vyrazili do studia.



Studio bylo vzdálený cca 20 minut klidnou chůzí naprosto jednotvárnou londýnskou čtvrtí, která byla složená z jednoho typu obydlí. Patrový cihlový dům bez záclon s předzahrádkou. Uniformita forever, ale tahle uniformita měla určitý kouzlo. Dalo by se říct, že to působilo tak nějak harmonicky. Když svítilo slunce, tak to bylo úplně nejlepší-to se stalo asi třikrát.. Místní počasí se v době našeho nahrávání místnímu obyvatelstvu zřejmě moc nelíbilo. V Londýně totiž napadlo po 20 letech větší množství sněhu a na tuto situaci nebylo město připravený. Zimní gumy a shrnovače sněhu neměl nikdo. Řekl bych, že ani nikdo nevěděl, co to je. Po našem příjezdu už ale bylo „ to nejhorší“ pryč. Abych to nějak uzavřel. V Londýně sníh nepadá a tak 5 centimetrový „příval“ byl pro nás to samý, jako pro eskymáka letošní zima v San Piegu. Anglány to dost rozhodilo. To jsem poznal podle nápisů v novinách. Každopádně naše každodenní cesta do studia alias procházka byla strašně dobrá věc-člověk se definitivně probral, pročistil a srovnal si po žaludku i mozek do startovací fáze. Za pár dní sníh roztál úplně. Do Londýna přišlo jaro a na některejch předzahrádkách rozkvetly květiny. Cesta do studia byla v hitparádě cest po půlroční zimě hodně vysoko.

Náhodné skupinky dorazily do studia a vznikl celek. Začínalo se v deset hodin. Každá nahrávací frekvence alias jig byla zaplacena do deseti večer a pak byl konec. Přetahování nepřipadalo v úvahu. Na to se v Anglii moc nehraje. V podstatě co není zaplacený-to neproběhne (abych byl přesnější).
Team ve studiu byl tento- VF, Moucha s Dušanem, Guy Fixsen a technik All, kterej všechno zapojil, rozchodil, přinesl, přemístil a nakoupil. Byl to opravdu velice příjemný týpek, kterej měl dvě skvělý vlastnosti-celou dobu byl neviditelnej ,ale když si ho potřeboval, tak tam byl .Vždycky všechno rychle zvládnul a nikdy se netvářil nasraně. Do cca 2 hodin jsme nahrávali a pak jsme šli na oběd. Kolem studia byla spousta výše zmiňovaných minirestaurací-čínský, libanonský, italský možná i gronský atd. atd. Stejný systém, akorát místo snídaní to byly obědové podniky. Vystřídali jsme všechno-změna je život, ale stejně mi nejvíc chutnal steak s hranolkama…(sorry cizokrajní gurmáni)

Pak jsme se vrátili a točili jsme až do konce( proces popíšu později). No a potom byl konec a jsme šli jsme na hotel. Ten jsme ale minuli a pokračovali jsme do místní hospody. Šli jsme vždycky skoro všichni-většinou jsme si dali 2 piva a pak zazvonil zvonec, kterej signalizoval poslední objednávky. Myslím, že to v naší situaci byl celkem dost dobrej vynález. Když nahráváš, tak se celej den soustředíš a na konci máš strašnou chuť se soustředit přestat a dát si pivo. Hrozba je jedna-přeženeš to a druhej den ráno máš problémy.. Díky geniálnímu vynálezu to probíhalo zodpovědně. 2 piva, game over, hotel, postel a odpadnutí naprosto vysáté tělesné schránky s hlavou, která bzučela jako včelí úl do říše snů. Někdy jsme dali i tři. Jedna servírka vypadala jako David Bowie. Hezký holky v Anglii vypadaj jako David Bowie a ty ošklivý, kterejch je víc, vypadaj jako Peter Crouch. Ta hospoda, do který jsme chodili, byla celkem příjemný místo a bylo dobrý, že tam byla. Klientela se skládala z místní střední třídy s lehčím záběrem do troskiády. Starý dědové, ostrý chlapíci s buldočími šíjemi, propocený fotbalisti po zápase, starší i mladší punkáči, lehce ojetý rockeři se superstajlingem z 80.nebo 90.let, mladí kluci a holky, starší ženy manželů a manželky chlápků, partičky složený ze všech výše zmíněných „skupin“ a pod stolem občas i apatičtí psi všech možnejch plemen. Tihle všichni tam vždycky nebo někdy seděli nebo stáli a mezi nima pobíhal červenej, lehce opuchlej majitel, kterej to všechno sledoval a hlavně to všechno naprosto našláple šéfoval.
Dušan se na něj jednou tak dlouze podíval a řek:

„Ten majitel určitě leje v práci-dívej, jak je rudej a jak se potí.. Do toho je ještě našláplej-určitě furt leje, jinak by to tady nemoh vydržet.. Podle mě leje!“

Když jsem se nad tím po celodenním nahrávání zamyslel a můj totálně vyštavenej mozek vstřebal tuhle informaci a rozvinul následnou představu, ve který se moje bytost nacházela na místě vopuchlýho brita s happyfejsem, tak jsem hned po celým tomhle dlouhatánským myšlenkovým procesu vypustil zásadní větu, která hraničila s filozofickou úvahou:

„Hmm, asi jo heh!“

Bylo 22:54, tak jsem si šel rychle objednat další Stellu. Cejtil jsem tu teplou energii, jak potírá zbytky vyřízenosti. Chtělo se mi začít rychle mluvit a rozebírat ten konkrétní den a ty konkrétní písně, který jsme nahráli. To samý jsem pozoroval i u ostatních. Vždycky to tak je. Když to tak není, tak je nahrávání desky na nějaký zcestný cestě..

V jedenáct bouchnul číšník do po druhý zvonu a byl konec.Šli jsme na hotel.
Než jsem usnul, tak mě napadlo, že ten majitel mohl být taky na koksu.


V týhle chvíli bych mohl s popisem průběhu nahrávání skončit, kdyby neproběhly určitý události, který celý výše popisovaný nahrávání narušily. No vlastně proběhla jedna zásadní událost-dostal jsem chřipku. Zákon schválnosti proběhl dokonale. Přesně z tohohle jsem měl obavy a tak jsem snad dva měsíce před naším odjezdem polykal selen, zinek a další ty zaručený hradby proti bacilům. Stejně to neklaplo a vypadalo to, že nastoupila moje klasická chřipka „jednou za tři roky“, kdy jediná činnost, kterou můžu dělat, je to, že naprosto odpadlej ležím a čekám až to přejde. Trvá to tak čtyři až pět dní a je to příšerný! Ještě ke všemu měl být ten den, kdy mě tohle postihlo, koncert VF v Londonu, kterej jsme domluvili jako zpestření nahrávacího pobytu. Zavolali jsme pořadateli, že se to musí zrušit, nazpíval jsem dva pracovně orientační zpěvy a odplazil jsem se na hotel. Ta cesta trvala strašně dlouho. Pak zavolal naprosto zhroucenej pořadatel. Sdělil nám, že v případě, že koncert nebude, prodělá strašný prachy za nájem klubu plus další náklady, plus vyteklý lidi a tak. Vžil jsem se do jeho kůže a věděl jsem, že mu to nemůžu udělat.Tak jsem napsal do studia SMS, že to dám a propad jsem docela velký depresi, protože jsem měl na teplotním tachometru klasickou 39, všechno mě bolelo, zimnice lomcovala tělem jako supercloumák týpkem ve filmu Limonádový Joe. Bylo jasný, že když se to rozjede naplno, tak bude celý nahrávání v pěkným průseru nebo spíš v totální pr...Narval jsem do sebe tři modafeny, navlíknul jsem na sebe všechno oblečení, co jsem měl v kufru a zalezl jsem pod všechny peřiny, který jsem objevil na pokoji a pak jsem usnul a spal jsem až do večera. Potácel jsem se v horečnatejch snech. Zdál se mi psychopatický sen, ve kterým ten zarudlej šéf hospody u našeho hotelu začal najednou mluvit česky. Přibližoval ke mně svůj opuchlej červenej obličej a s potměšilým výrazem mně neustále opakoval jednu větu:

„Tady jste skončili! Tady jste skončili!“

Místo číšníka, kterej točí za pípou stál Guy Fixsen a jenom významně svěšoval koutky svých úst do tvaru obráceného písmene U. Moucha s Dušanem stáli vedle mě totálně zdevastování chlastem a mávali rukama takovým tím způsobem, jako když se tě někdo zeptá, jak si cítíš ve chvíli, kdy jsi prohrál v poslední minutě prodloužení. Do celého toho snu řvala hudba z tý poslední písně, co jsem nazpíval, než jsem se odplazil ze studia. Pak jsem se probudil a zase sem poslal sám do sebe další bílý kamarády. Jeli jsme do klubu Boston dome. Na koncert dorazilo cca 300 lidí a klub byl slušně zaplněnej. Guy Fixsen vlezl dovnitř, rozhlédl se a řekl:

„Tady jsem poprvé v životě viděl koncert „My Bloody Valentine-je to tak patnáct let!“

I přes to jeho anglický obličejový brnění bylo vidět, že je z toho lehce dojatej. Guy se totiž pak s touhle kapelou seznámil a natočil s ní několik vynikajících desek, který zasáhly celej svět. Vypadalo to, že my nezasáhneme ani jižní Svítkov (čtvrť našeho města), protože s Guyem už díky mýmu kolapsu nenahrajeme nic. Nic za všechny prachy.
Seděl jsem v šatně a byl jsem vyřízenej. Vytáhnul jsem poslední dva modafeny a šli jsme zvučit na aparát kapely, která hrála před náma. Začali jsme a lidi pod náma začali docela dost dobře řádit. V polovině koncertu se to definitivně prolomilo a všichni do toho začali jít pořádně.My i oni. Myslím si, že když se koncert dostane do týhle fáze, tak začne vznikat nějaká zvláštní energie s léčivými účinky, která je asi tak tisíckrát účinnější než modafen nebo kokain. Když jsme skončili, tak jsem byl sice úplně vyšťavenej, ale cítil jsem, že mi rozhodně není hůř než když jsem přišel. Ti, co nehráli Guy,Moucha, Dušan, Michal a Dydla, která se přijela podívat na to, co zařídila,se stihli docela pěkně zmastit. Tím ten večírek taky skončil, protože klub byl na druhý straně Londýna, druhej den se nahrávalo a co se týče mě, tak už to asi nemá cenu dál nějak rozebírat. Na pokoji jsem odpadnul okamžitě do postele. Zdál se mi další děsivej sen. Tentokrát jsem v něm ztratil pas. V pět ráno jsem se probudil totálně propocenej.
Byl jsem z toho snu tak vystresovanej, že jsem okamžitě začal hledat ten pas. No a pas nikde. Prohledal jsem úplně všechno. Nakonec můj pohled padnul na Pítrsův batoh, což bylo naprosto nejmíň pravděpodobný místo výskytu mýho cestovního dokladu. Pomalu jsem tam nakouknul a ten pas tam byl. Pak jsem si uvědomil, že mi je úplně dobře. Zřejmě zázrak nebo to prostě mozek tělu vysvětlil. Nebo to bylo tím koncertem. Nebo fakt zabrala se zpožděním selenozinková hradba. Nevím, ale každopádně to byla klika. Ve chvíli, kdy jsem našel ten pas, to duch tohoto ostrova zřejmě vzdal, uznal, že to myslíme vážně a nechal nás na tom v relativním klidu klidu pracovat. Ale furt po nás tak trošku šel.

Pokračování příště.