Historie //
Začátek je důležitej.
To je jasný.
S touhle písní to bylo podobný jako na Detailech s písní Show pana Loba. Projížděl jsem doma starý kazety, cejtil jsem se jako rybář, a najednou přišel ten moment. Dlouho se nic nedělo a pak se něco stalo.
Přišel záběr.
Narazil jsem na prastarej záznam nějaký naší zkoušky, kde jsem se pokoušel hrát a zpívat svahilsky tuto píseň, abychom ji následně začali hrát.
Tak jsem si to tenkrát asi představoval.
Byla to pomalá houpavá verze, kterou jsem tenkrát na tu kytaru nebyl schopnej technicky předvést. Moje parťáky to podle reakcí na záznamu evidentně nezaujalo. Pítrs furt somroval na našem prvním basákovi Dejmalovi cigáro a Mejla si zkoušel nějakej efekt. Nakonec tam ještě někdo přišel, takže se proces zaujetí ostatních pro novou píseň definitivně přerušil a už znova nezačal. Možná tenkrát nezačal vůbec.
Ale zůstal nahranej.
To, že jsem tenkrát stisknul tlačítka rec a play, způsobilo vznik epilogu celýho příběhu.
Když jsem to slyšel, tak mi ta melodie hned naskočila. Zaprášená krabice v hlavě se po letech otevřela. Šel jsem po tom. A představte si: tentokrát proces zaujetí v naší kapele začal. Nahráli jsme to nejdřív sami dva s Pítrsem, líbilo se to i Mejlovi s Mejnem, a tak jsme Po ní šli všichni.
A pak se objevil Charlie Raketa, s kterým se může odpoutat každej, kdo chce.
Charlie Raketa – týpek, kterej vobrátí San Piego vzhůru nohama. Viděl jsem ho, jak jde městem, hraje na kytaru a všichni se za ním otáčej a lidi zvědavě vystrkujou hlavy z oken.
Jedinej trabl, kterej z toho vyplývá je ten, že tam někde na těch kazetách jsou další záznamy a další opuštěné písně u dna a člověk musí najít tu hranici, kdy je lepší se v tom přestat hrabat a radši nahrát něco novýho. Je to-když to přeženu- jako když hoří dům a ty tam vbíháš, zachraňuješ a vynášíš všechno, co můžeš a v jednu chvíli si musíš říct.
„Teď už tam nemůžu nebo tam zůstanu.“
